Dnes jsem si príma pospal. Po dvou náročných dnech s brzkým vstáváním se dneska nebudu honit. Dopoledne píšu své zážitky a hledám páteční ranní spojení na letiště. Hmm, to bude oříšek, metro od jedné hodiny po půlnoci nejezdí a autobus je tam pozdě. Taxík stojí kolem 20 EUR. Zítra se rozhodnu.
Počasí není ideální, občas slabá přeháňka, ale to mě nezastaví vyrazit na druhý břeh. Myslím tím do Vila Nova de Gaia, navštívit sklepy některých výrobců. Uvidím, kolik jich stihnu, zavírají většinou kolem 17. – 18. hodiny. Sklepy se nacházejí v lokalitě na levém břehu řeky Douro kolem Av. Doigo Leite a v ulicích nad ní. Z bytu jedu busem číslo 500 na nádraží São Bento. Odtud metrem jednu zastávku na stanici Jardim do Morro. Uličkami sestupuji až k řece a hned vcházím do vinařství Cálem. Na výběr je z několika typů prohlídek, vybírám si Classicu, stojí 5 EUR. V ceně jsou na závěr dva vzorky portského. Průvodkyně začíná svůj výklad historií a pravidly výroby, pokračujeme do prostoru sklepa. Vítají nás obrovské dubové sudy o 60 tisících litrech, v nichž zraje úroda vína typu Ruby. V těch menších, také dřevěných, je uschováno Tawny. Tour trvá kolem 20 minut a na závěr se ocitáme v místnosti se stoly, na nichž jsou pro každého návštěvníka přichystány skleničky s portským. První vzorek, Lágrima, bílé víno o vysoké cukernatosti chutná skvěle. Potěší čich, zrak i chuť. Dělám fotky a pouštím se do jantarového tawny. Poznávám chuť vína, které zrálo léta v dřevěném sudu. Dalo by se tu sedět dlouho, můžete si koupit i celé láhve. Nicméně se zvedám a mířím dál. Míjím Sandemana, tam jsem byl včera přímo na vinici, dám tedy přednost jiným. V Porto Cruz je zajímavá expozice dam v černém spojená s multimediálními obrazovkami. Odtud se pouštím více do kopce a ulicí Barona de Forrestera přicházím do vinařství Offley.
Offley je věrný odkazu barona Forrestera, což je zřejmé hned v recepci díky velkoplošné instalaci na stěně. Jdu právě včas, anglická prohlídka začíná za deset minut. Kupuji lístek za 3 EURa, a za chvíli jdeme na to. Průvodkyně Maria dělá ve svém výkladu důležité pomlky, koulí očima a já při pohledu na ni úplně zapomínám poslouchat a fotit. Stejně je tu dost šero a pořádný snímek těžko udělat. Příjemné ukončení prohlídky v podobě dvou vzorků vína pochopitelně nevynechávám a sleduji i video, běžící na obrazovce. Pravdou je, že branže portského vína má marketing skvěle propracovaný. Za tři století zrodila několik mocných značek, které své zákazníky oslovují čím dál více moderními kanály a prostředky. Perfektní branding, zapojení sociálních sítí, eventy, online marketingové nástroje. Jsou ale používané s mírou tak, abyste se cítili příjemně a v sounáležitosti s ostatními stejně naladěnými lidmi.
Před půl pátou odcházím dál a v jedné z uliček slyším libý zvuk fada. Mířím za tímto magnetem a na Rua de Santa Marinha 77 vcházím do domu vinařství Quevedo. Jo, tady to v prvním patře žije! Noblesní dáma v letech překrásně zpívá smutné fado, doprovází ji živě klavírní mistr. Zpěvačka s mikrofonem prochází mezi stoly a kdo se chytá, nakloní se k němu a zazpívá mu pěkně do ouška. Nálada výborná a romantická, však je zde také dost partnerských dvojic. Pánové zbystřete, ideální místo, kam se svou holkou zajít na pohárek portského! Průvodce tu žádného nehledejte, v rozlehlém prostoru je spousta míst pro návštěvníky, kam vám rovnou přinesou objednané vzorečky. A že jich je na výběr opravdu dostatek. Vybírám si vintage port ročníku 2010, dále Lágrimu a na závěr 20-tileté Tawny. Výběr nikoli náhodný. Vintage portských jsem doposud v Česku mnoho neochutnal, Lágrima je moc dobrá, sladká záležitost a zdejší dvacetileté Tawny chci porovnat s tím Tiagovým, co mi nabídnul u Sandemana v Pinhao. Všechno vynikající, navíc se seznamuji s blonďatou servírkou Natašou. Pochází z Ukrajiny, žije v Portu osm let. Zavolá ještě svoji další kolegyni a tak se tu zformovalo duo Daša – Nataša. Zkoušíme se bavit i rusky, z mé strany slabota, ovšem vystačím si i se základními slovíčky jako спасибо и собака. Náladu mi tohle krátké setkání rozhodně pozvedlo, bavit se po téměř týdnu se Slovany je příjemné.
Odcházím až po šesté hodině, začíná příjemný večer, venku před restauracemi je tak akorát lidí, to samé na břehu Doura. Pohoda, slunečno a docela teplo. Jako kamzík šplhám nahoru ke stanici metra a směřuji na horní patro mostu Ludvíka I. Tahle stavba je pro Porto typickou, nemohu si ji nechat ujít. Je z ní krásný výhled na oba břehy řeky, na sklepy ve Vila Nova de Gaia a na druhé straně na domy, taberny a obchůdky, okolo nichž stále procházejí turisté. Pravidelně po mostě projedou soupravy metra, pohybují se pomalu a obezřetně, přeci jen tu chodí dost lidí.
Poněkud krkolomnými uličkami Porta se dostávám až na komunikaci lemující břeh řeky, je čas k večeři a tabule taberny hlásá nejlepší francesinhu ve městě, tož zasednu ke stolu, poroučím si variantu St. Nicholau a k ní pivečko. Jsem zvědavý, jak tento pokrm chutná, v průvodcích je o něm napsáno dost a dost. Jo a k tomu všemu ještě dávají v televizi vzpomínaný fotbalový zápas místních s borisovskými řezníky. S prvním soustem padá i první gól domácích a pan skáče nadšením do stropu. Za chvilku tyčka, no nevypadá to dnes na souboj obran. Mimochodem konečný výsledek 6:0 pro domácí. Slušný náklad. Zpět k francesinhě – dva plátky jakoby sendvičového chleba, uvnitř plátek masa a slaniny, nahoře sýr. Vše zapečeno a přelito rajskou omáčkou. Poctivě osoleno a opepřeno. Tomuto jídlu dávám lepší dvojku, určitě zajímavé a chutné. Pokud jste jej vyzkoušeli také, napište mi svůj názor na něj.
Jelikož je tak vlahý večer, rozhodl jsem se ještě k cestě k moři na Matosinhos. Sedám na pětistovku a dostávám se tak až na pobřeží. Je tma a pláž je vidět jen díky světlu sem přicházejícím z nedaleké budovy restaurace. Ale je to paráda, jemný píseček a pravidelné vlny působí fantastickou atmosféru. Dál už je jen Atlantik a na jeho konci New York. Že by námět na výlet pro příští rok? Popřemýšlím o Vánocích. Současně ale trošku cítím, že můj pobyt v Portu se pomalu chýlí ke konci, ještě zítřek a pátek nepočítám, po půlnoci ze čtvrtka na pátek vyrazím na letiště a cestuji domů. Naordinoval jsem si konec melancholie a jdu po pláži směrem do Porta. Přes silnici je budova akvária Sea Life Center, o němž jsem psal na tomto webu letos v červnu. Nicméně začíná hustě pršet, valím se schovat na zastávku, přijíždí bus a jedu na byt. Cestou ze zastávky Gás jsem ještě solidně zmoknul. Cválaje mezi kapkami deště pozdravím u vchodu do našeho condominia kocoura – pomocníka dveřního hlídače, za těch pár dní už jsme kamarádi.
Alex je doma, probíráme den a můj odjezd na letiště, je jedenáct, tak akorát čas jít spát. Dnešek považuji za úspěšný a inspirativní. Snad i ten zítřejší, poslední, bude tak fajn!
Přečtěte si další díly seriálu:
Cesta za portským – Den 1. – Vzhůru za poznáním
Cesta za portským – Den 2. – Objevuji Porto
Cesta za portským – Den 3. – Klidná neděle
Cesta za portským – Den 4. – Vlakem na vinice
Cesta za portským – Den 5. – Pinhão
Cesta za portským – Den 7. – Rozlučka
Cesta za portským – Den 8. – Domů
