Cesta za portským – Den 1. – Vzhůru za poznáním

Dny nula

Než začnu psát své vyprávění o své cestě za portským vínem, hodí se vše začít krátkým úvodem. Myšlenka vyrazit na výlet do Porta mne provázela od Vánoc minulého roku, kdy jsem začal připravovat tento web. Jelikož mne tohle téma velmi baví, rozhodl jsem se, že Mohamed k hoře zkrátka musí. Bez tohoto zážitku by moje působení zde bylo tlachání pivaře, který nikdy nebyl v Plzni.

Hned na jaře jsem koupil letenky a nic moc dál neřešil. Až na konci srpna jsem se začal připravovat. Našel jsem si ubytování přes Airbnb.com (tohle je výborná věc, byl jsem tak již v Berlíně) a sepsal si, co chci vidět a kam se dostat.

Přiznávám – čím více se odlet blížil, tím více nastupovala moje cestovatelská horečka. Ten pocit asi někteří znáte, zvláště Vy, co cestujete sami. Zkrátka na mysl se vkrádají myšlenky jako “Mám to vůbec zapotřebí – není lepší zůstat doma, vždyť je tu tolik práce – ty vago tam taky prší, to bude otrava, co tam budu týden sám dělat” a podobně. Když jedete ve dvou a více lidech, vždycky vás ti ostatní podpoří, ale takhle je to jen vás. Ovšem jelikož tyhle hlodavce v mé hlavě už znám, nedal jsem jim šanci a v pátek 12. září 2014 vyrazil na cestu.

Den první – pátek

Ve čtvrtek pršelo a v pátek ráno to nevypadá o nic líp. To mi moc na náladě nepřidává, ale co už, vyrazit musím. Odjíždím tedy před osmou vlakem do Brna. Tady si koupím bagetu, brzo ráno jsem neměl na jídlo ani pomyšlení, ale nyní už se žaludek trošku ozývá. Sedmdesátšestka z hlavasu odjíždí na letiště v devět, jdu si tedy stoupnout na zastávku. Stále prší, spousta lidí je schovaných pod střechou na schodech vedoucích z podchodu. Podle zavazadel je jasné, že také cestují za poznáním, na dovolenou nebo za rodinami.

Na letišti mám ještě hodinu čas, než zavřou odbavení, vyřizuji ještě nějaké pracovní telefonáty. Koukám po lidech, dost jich letí do tepla na dovolenou, mají spoustu kufrů a asi se dost těší. Já mám jen ten svůj batůžek, jelikož jsem usoudil, že mi nakonec stačí jen ten, nemám starosti s velkým zavazadlem. Nicméně lehké obavy mě před cestou neminuly, šampón do plastové lahvičky od vitamínů, nic lepšího jsem nesehnal. Snad to při kontrole projde, žádné nože ani trhaviny s sebou nemám, tak žádné drama nečekám.

Odbaveno a za půl hodiny letím. Přiznávám, že jsem letěl jen jednou, před šesti lety do Londýna, byl jsem zvědav, jak to budu snášet. Čekání uteklo, sedím v letadle, nezbytné bezpečnostní pokyny od stewardek a jejich kolegů a pak už jen rachot, tělo zatlačené do sedadla, odpich od země a rychle nahoru. Počasí není pro let moc dobré, občas se letadlo pořádně zavlní a propadne dolů, podobný pocit jako o pouti na horské dráze.

Letiště Brno - Tuřany, náš stroj

Letiště Brno – Tuřany, náš stroj

Hodinka a půl do Eindhovenu utekla, přistání, slabší potlesk kapitánovi. No a dál jen čekání do sedmi hodin na spoj do Porta. Rozhodl jsem se pro malou procházku po ulicích blízko letiště, obešel jsem jeden větší blok domů a dostal se do lesíku, podél něj vedl vodní kanál, na protější straně jezdili cyklisté v hojných počtech. Bylo pěkné počasí, ne jako v Brně, na sluníčku se dá i ohřát.

Vracím se na letiště, z terasy sleduji, jak to vlastně na letišti chodí. Letadlo přistane, naroluje k terminálu, vystoupí cestující a pak se na něj vrhnou technikové a zřízenci, vytáhnou kufry, doplní palivo a připraví stroj pro další let. Pěkné divadlo, za to odpoledne se nepřetržitě opakuje, letadla přistávají a startují a člověku nakonec připadá samozřejmé, že se takový těžký obr dokáže odlepit od země a letět.

Letiště v Eindhovenu

Letiště v Eindhovenu

 

Z venkovní terasy lze sledovat přípravy letadel, jejich přistání a vzlety

Z venkovní terasy lze sledovat přípravy letadel, jejich přistání a vzlety

Absolvuji další odbavení, nastupuji do spoje na Porto, v devět večer jsem tam. Sedím a libuji si, Ryanaiři mají dle mého o pět centimetrů více místa na nohy než Wizzouři při cestě z Brna, tam jsem i já, průměrně vzrostlá postava, měl otlačená kolena. Vedle přes uličku se kroutil frajer baskeťák, vymýšlel stále jiné polohy posedu, myslím, že v Eindhovenu byl polámanej jak dřevěnej metr.

6 hodin počkat a pak už rychle do Porta

6 hodin počkat a pak už rychle do Porta

Z okýnka lze krásně vidět západ slunce, letíme nad mraky, má to takovou náladu nedozírných dálek. No nic, konec sentimentu a ryanovských palubních prodejů losů, jsme nad Portem, v noci krásně osvětleným a za chvíli už jsem v letištní hale. Volám domů, že žiju a vydávám se na metro. Metro tu je zvláštní, jezdí spíš po povrchu a v centru města všechny linky jezdí po stejné trase. U automatu na jízdenky zaslechnu češtinu, říkám nahlas „Ahoj našinci!“. Jsem rád, že vidím někoho od nás. Pavla s Ondrou cestují z Madeiry a pokračují přes Porto dále do údolí řeky Douro a vezmou to pak na Lisabon. Pomohli mi s nákupem jízdenky a po cestě jsme si fajn popovídali. Díky vám, přátelé!

Mistr Sandeman vás přivítá nad schodištěm z příletové haly. Po celodenním cestování už trošku rozmazaně.

Mistr Sandeman vás přivítá nad schodištěm z příletové haly. Po celodenním cestování už mírně rozmazaně.

Vystupuji z metra na stanici Casa de Música, odkud se autobusem číslo 504 dostanu do bytu v západní části města. Pro ubytování jsem dle zkušenosti z mého loňského výletu do Berlína využil opět Airbnb.com, dle referencí jsem vybral byt paní domácí jménem Alex, což se ukázalo jako opět dobrý tah. Přes chat mi všechno vysvětlila, precizně popsala cestu, a tak jsem neměl problém dostat se na ulici Rua Aleixo, kde mě v condomínio no. 256 čekal už její kamarád z vyššího patra Rúi, který mi ukázal byt a předal klíčky. Alex nebyla doma, pracuje v nemocnici a má zrovna službu. Potkám ji až ráno.

Jsem unaven. Dávám sprchu a uléhám do pohodlné postele. Konečně, je půlnoc místního času a za celý den cestování už mám opravdu dost. Zítra vyrazím do města na první seznámení. Snad bude příjemné. Dobrou!

Hláška dne:

U letadla před nástupem na schůdky vidím pod křídlem kamaráda Miloše. Nevěděl jsem, že pracuje na brněnském letišti jako technik. Zavolal jsem na něj a on mi rychle přispěchal podat ruku.

 

Povídá:  „Dobrý, neboj, všechny šroubky jsme utáhli!“

 

Tak to jsem teda Milo hnedka klidnější!

Přečtěte si další díly seriálu:
Cesta za portským – Den 2. – Objevuji Porto
Cesta za portským – Den 3. – Klidná neděle
Cesta za portským – Den 4. – Vlakem na vinice
Cesta za portským – Den 5. – Pinhão
Cesta za portským – Den 6. – Pouť do VNDG
Cesta za portským – Den 7. – Rozlučka
Cesta za portským – Den 8. – Domů

Zanechte komentář