Májový výlet za portským aneb třídenní zážitkový koncentrát

Ano, tak jako mne tam, Tě tady v tomto reportu čeká nahuštěný program vyplněný parádními zážitky!

Hned na úvod je na místě přiznat, že jako “port wine lover” jsem v Portu a Douru v květnu ještě nikdy nebyl, což považuji za své docela velké mínus. Přišel jsem o hodně.

Nicméně letos jsem jej konečně změnil v plus a vůbec ne proto, abych si májový výlet jen tak odškrtnul v deníčku návštěv těch končin, ale hlavně z důvodů daleko hlubších – touhy procítit si na vlastní kůži a zažívání jaro v Portu a Douru, navštívit tam alespoň jedno vinařství, kde jsem doposud nebyl (nakonec z toho byla tři, paráda) a pořídit odtud co nejlepší obrázky vhodné pro mé další blogování.

A jak jej tedy hodnotím? Byť byl tento výlet jen víceméně na otočku, povedl se na podtrženou jedničku s hvězdičkou – ať již stále slunečným počasím, velmi zdařilými návštěvami nových vinařství anebo “no stress” pátkem stráveným v Portu a naproti v Gaie.

Materiálu jsem tradičně pořídil tunu, Porto, údolí Douro a všechno další viditelné i neviditelné je tak fotogenické, že i japonského turistu bych s tímto množstvím jistojistě rozsekal.

Tak mrkni na obrázky. Projdi si se mnou denní i noční Porto, v něm si poprvé pospíme v hostelu (no, teda spát je silné slovo), sedneme na vlak do Doura, a v něm projdeme tři parádní vinařství.

Po návratu zpět popojdeme na nábřeží ve Vila Nova de Gaia, v ní na skok do Queveda a závěrem pátečního dne vystoupáme na Jardim do Morró sledovat západ slunce a přitom si poslechnout busking v podání sakra dobré metalové kapely.

No jasně, pochopitelně olízneme také nějaké portské a zmákneme pojíst dobrou francesinhu a další parádičky.

První večer bylo ve městě spousta studentů, bylo zrovna asi před zkouškami nebo Ti starší momentálně umně šikanovali mladší, no zkrátka potřebovali se evidentně soustředit a všechen tlak ze sebe vyzpívat či jinak ventilovat, přesněji řečeno vyřvat.

Šlo jim to náramně, hlavně v centru na Aliados byla fakt mela, ale to k studentskému životu patří.

Moje první kroky z metra každopádně vedly na hostel, kde jsem nechal v pokoji batoh a hladový hned pokračoval do nejen mnou oblíbeného Café Almada (tam se vždycky cítím jako student, naštěstí i při placení), načež všechno po dlouhé cestě spravily grilované kotletky s hranolkama, rýží a jedním velkým rezatým. Ráj pořád existuje.

Vinařství Vieira de Sousa byl první vinařský bod v mém itineráři na středu. Vládnou mu ženy, a tak je na každém kroku vidět pečlivost a pořádek (teda, ne, že bychom tohle muži také nedokázali ;-).

Při skvělém víně nám hodinka a půl zde utekla jako voda v Douru. Určitě se sem znovu vrátím, a nejen proto, že průměrně trénovaný chodec se sem dostane za půl hodinky z nádraží po svých.

Po chutném obídku v Régui už nabíráme východní směr a přes Guiães a Gouvinhas parkujeme za třičtvrtěhodiny u zdi Quinta da Costa de Baixo. Patří rodině Bulas a máme tu dohodnutou prohlídku s velmi ochotnou paní Isabel.

Vinařství Bulas si zamiluješ celkem snadno, a nejen z důvodu, že Tě tu opravdu rádi vidí.

Alespoň takový jsem měl pocit z paní Isabely, winemakera Alfonsa a dalších členů týmu, které jsem zde za ty dvě hodiny potkal.

Jejich nemovitost disponuje dechberoucím výhledem na řeku a přilehlým vinohradem, který s námi naši ochotní průvodci s potěšením prošli.

A víš co? Splnili mi sen. Za těch 10 let, co píšu tento blog, jsem chtěl alespoň jednou najít a dotknout se hraničního kamene “marco pombalino”. Ale ne v muzeu, to je snadné, nýbrž toho přímo zasazeného v terénu. Těžko jich tam už pohledat, mnoho z nich se od roku 1756, kdy byla vymezena první vinařská oblast na světě, ztratilo, nicméně Bulas jej na své Quinta da Costa de Baixo dodnes mají. Byla to tedy moje premiéra a zhmotněné přání.

Při degustaci na mne vytáhli další trumfy – LBV 2016, Tawny 30 Years Old a klenot White Tawny 30 Years Old.

Nemusím Ti ani říkat, jak spokojený jsem v tu chvíli byl. 30leté Tawny z bílých hroznů nyní dokonce ani neprodávají, skladem mají pouze několik lahví.

Nádherné chvíle v Bulas, vážím si jich, přátelé!

Je středa večer a dnes budu spát v mém domově v Douru – Casa da Vinha Grande. Kromě chutné večeře přišly na řadu i mé první letošní třešně. Srdcovky jak malované.

Na čtvrtek zněl plán jasně – oběd v Pinhão a poté návštěva Quinta da Gricha, jež patří pod značku Churchill’s. Při průjezdu obcí Provesende jsme se důstojně poklonili panu doktoru Pereirovi, jež se velkou měrou zasloužil o vyřešení problémů s révokazem na zdejších vinicích.

O půl čtvrté odpoledne nás vítá Quinta da Gricha, 50hektarová vinice, kterou vinařství Churchill”s akvírovalo v roce 1999. Prohlídku jsme absolvovali s fajn návštěvníky z Colorada, docela nakonec koukali, že v Česku existuje blog o portském víně.

V 17 hodin mne Sofia vysazuje na nádraží v Peso da Régua, v pokladně kupuji jízdenku a v café zase pastel de bacalhau a malé pivo. Což však nestačilo, za ním šlo ještě jedno, bylo fakt teplo. Vlak odjížděl ve třičtvrtě na šest a do Porta je to odtud přes dvě hodiny.

Noc ze čtvrtka na pátek strávím v hotelu blízko Rotunda da Boavista. Park je nyní také poznamenaný stavbou metra, ale co se dá dělat. Proběhnu přes něj od Casa da Música až na Rua de Júlio Dinis do hotelu Vice-Rei. Dnes si tedy budu spát jako vícekrál!

Ovšem abych se v noci nebudil hlady, skočil jsem si ještě do Capa Negra na dietní francesinhu. Pecka. Zpátky, v rámci spálení alespoň jedné tisíciny kalorií z tohoto pokrmu, jsem šel radši pěšky.

V pátek ráno na snídani a poté omrknout nedaleké tržiště Mercado Bom Sucesso. Lákalo mne vidět něco ve starším, původním stylu, jak bývalo například Mercado do Bolhao.

Nicméně Sofia měla pravdu, tržiště po rekonstrukci zapadlo do škatulky “pěkné, ale nic zvláštního”. A ceny asi vyšší, za pastel de bacalhau 4 EURa, hmm, co už.

U tržiště jsem pak sednul na autobus, jež mě zavezl až k parku Jardim da Cordoaria. Věž Torre dos Clerigos se odtud fotí sama a v baru BASE už byl také pohyb. Nicméně nezašel jsem.

Šel jsem raději spočítat lidi ve frontě na vstup do knihkupectví Livraria Lello & Irmão. Toto místo pro svůj interiér přitahuje příznivce Harryho Pottera tak moc, že jich jej ročně navštíví přes milion. I přes to, že paní Rowlingová prohlásila, že se opravdu bookshopem v Portu neinspirovala.

Z tohoto čísla evidentně hodně ukousli i v pátek viz fronta skoro až na roh Rua de Cândido dos Reis, já fanoušek nejsem, proto jsem pokračoval dál.

Ve tři odpoledne byl check-in v hostelu, tudíž jsem měl ještě tak dvě hodiny čas. Na Praça das Cardosas vrcholil tradiční trh rukodělných a uměleckých produktů.

S malým batohem do letadla se však tohle zboží špatně nakupuje, proto v mém případě zůstalo pouze u klasického “pardon, jen se dívám”. Ale věci hezké, to zase ano.

Chytl jsem toulavou a tu mám v Portu opravdu rád, procházky jsou tu sice stále nahoru-dolů, nicméně uličky nad Rua das Flores jsou okénkem do historie města, byť dnes proložené mnoha novými restauracemi a bary.

Můj Nice Way Porto Hostel. Místo, kde je úplně jedno, jak jsi starý, jaké jsi barvy pleti a zda jsi z Evropy, Afriky, Asie nebo mimozemšťan. Což se mi líbí, osobně jsem zde dost omládl.

Hodil jsem batoh na pokoj, koupil si na baru velké, vychlazené pivo, v měkkoučké pohovce u něj skoro usnul a pak pelášil do jednoho zajímavého obchodu, na nějž jsem narazil loni před Vánocemi, tehdy měli bohužel zrovna zavřeno.

Prodejna hudebních nosičů na Rua da Almada s názvem LOUIE LOUIE mne tehdy zaujala už přes výlohu a nyní přišla tedy má chvíle probrat zdejší regály.

Přes stovky titulů v afro, brazilském a indie stylu mi pod ruku přišla deska interpreta, kterého jsem v mládí měl hodně rád a na jehož skladby se proskotačil leckdy až do rána.

Obracel jsem vinyl sem tam, naruby a zpět, nicméně po pěti minutách jsem zamáčkl nostalgickou slzu a vrátil desku mezi své kolegyně. Domů se mnou nepoletí.

Jak jsem již říkal – v Portu se staví nová linka metra, což s sebou nese zvýšenou hlučnost a prašnost. Tudíž i bronzové veličenstvo Král Pedro IV. má overalem momentálně dost zakrytý výhled.

Je čas vydat se přes most Ludvíka I. na návštěvu Vila Nova de Gaia. Čeká mě sice pouze jedno, ovšem o to krásnější pozdní odpoledne a večer.

Na Jardim do Morró jsi vystaven silnému návalu pohodové atmosféry. Dalo by se tu pozevlovat déle, avšak já pokračuji dolů k řece. Tam se také dějí věci.

Dům na adrese Largo Miguel Bombarda 23 ve Vila Nova de Gaia nese název Espaço Porto Cruz a myslím, že jsem jej na svých výletech za portským zatím ani jednou nevynechal.

Mám to tu zkrátka moc rád, pro ten výhled a pospolitost všech, co vyjedou výtahem až na terasu ve 4. patře.

Tentokrát si však, díky slunečnému počasí, chtělo tento stav vychutnat až moc turistů, a tak jsem se zde ani dlouho nezdržel.

Tím pádem došlo i na rychlou, předzavíračkovou, návštěvu domu vinařství Quevedo. Je stále v portugalských rukou a vedení převzala mladá generace.

Je to vidět na redesignovaném interiéru včetně redesignu loga a celé vizuální identity. Za mě zdařilé a příště se opět rád zastavím.

Je právě osm pryč, nejvyšší čas spěchat zpátky nahoru na Jardim do Morró pozorovat západ slunce. Ty jo, já se snad i rozběhnu, lanovka už po dvacáté hodině zavřela …

Sunset theatre přilákal snad všechny turisty ve městě. Ale proč ne, úkaz slunce zapadajícího do vod Atlantiku patří každému.

Jen si sedíš, od donašečů si koupíš vychlazenou plechovku piva, koukáš, jak slunce mizí v oceánu a do uší Ti zní “Killing in the Name”. Ta kapela dole u cesty do toho totiž šlape naplno, nemá pódium, je jen na trávníku, ovšem v atmosféře veškeré zdejší pospolitosti a tolerance zúčastněných národů (doopravdy tu dlí celý svět a je to jedno), není třeba se vyvyšovat nad ostatní, hlavně že umíš a jsi svůj originál.

Za tmy vyšplhej k Mosteiro da Serra do Pilar. Z osvětleného Porta a Gaie se Ti možná podlomí kolena.

Porto jde spát a já bych měl jít také.

S prázdným žaludkem to však jde špatně.

“Turks are everywhere”, včetně Česka, tudíž stravovací zvěrstvo kebab s hranolkama nepředstavuje nic neobvyklého. Nicméně žádnou místní gastronomii se mi už před půlnocí hledat nechtělo a Turci mají naopak otevřeno ještě dlouho po ní. Teşekkürler beyler!

Letí mi to o půl sedmé ráno.

V hostelu jdu do sprchy, na dvě hodinky zalomím do polospánku a o půl čtvrté už stojím s batohem u radnice na autobusové zastávce.

Metro v tuto hodinu nejezdí, ale to mi nevadí, na letiště se takto brzy ráno pojede půlhodiny autobusem.

Proč jsem tak rozmazanej? Taky bys byl/a, v hostelu na palandě se dalo zamhouřit oka jen velmi těžko.

Naposledy zkontrolovat nabídku letištního obchodu a hybaj do fronty k odletům, málem bych únavou zapomněl na návrat domů.

Pravda, z májového Porta se mi tam ani moc nechce. Tak třeba před Vánocemi naviděnou!

Jsme na konci mého májového fotoreportu.

Jestli se Ti líbil a zajímá Tě portské, tady je přihláška k odběru mého originální e-mailového měsíčníku o portském víně.

A máš-li toulavé boty a chystáš se do Porta a Doura, napiš mi, pošlu Ti pár tipů, co vidět.

Komentuj a prožívej se mnou!