Budík na tabletu má příjemnou melodii, ani jsem nevěděl, že tam takovou mám. Rychle vstát, sbalit věci do batohu, zuby, hlavu a druhý pokus o dobytí Doura začíná. Od včerejška už mám cestu nacvičenou, jdu celkem poklidu za roh na zastávku. Stojím, čekám a tak ještě letmo mrknu na mobil, kolik ještě zbývá do odjezdu busu. Mohl by jet zase dřív, abych tu nemusel tvrdnout. A jaj, cože? 5:05? Má být přeci být už po šesté hodině! V tom mi to došlo. Na tabletu nemám nastaven aktuální čas v Portu, je tu o hodinu míň než u nás, takže jsem se vlastně probudil o hodinu dřív. No nic, vracím se na byt a píšu alespoň články. Nakonec se mi to vlastně hodí. Za hodinku už ale opravdu autobusem odjíždím na nádraží Campanha. Řidič již tradičně drtí cihlou plyn a tak na nádraží vystupuji už v půl sedmé. Dám si tedy naproti na růžku kávu a něco k snědku. Vybral jsem si v proskleném pultu taštičku z lístkového těsta. Předpokládal jsem, že její náplň bude sladká, ovšem nikoli, byla chuti masové se zeleninou, těžko říct, dost zvláštní, každopádně se sníst dala. Na snídaně Portugalci nezapomínají a nevynechávají je. Pěkný zvyk.
Ve vlaku vytahuji tablet a dávám se do psaní. Kupodivu mne ani neláká koukání ven z okna, tedy až do okamžiku, kdy se trať potkává s řekou Douro a putují vedle sebe bok po boku. Zde se již kochám, sem tam si zapíšu poznámku a přemítám, jak to dneska v Pinhao provedu. Mám namyšleno vyrazit určitě do Quinta de La Rosa a pak objevit minimálně ještě další vinařství. Jsem natěšený a zároveň zvědavý, jak probíhá taková zdejší tour po vinici.
Jsme v Pinhao, vystupuji, fotím kachličky na fasádě nádraží a sebe taky. Od nádraží vlevo vede ulice směrem k silnici, která kopíruje železniční trať. Tam se potřebuji dostat, abych se napojil na cestu, směřující ke Quinta de La Rosa. Oklikou jsem na ni natrefil a mířím k cíli.
Barevné výjevy na kachličkách jsou typickou součástí veřejných budov
Vítá mne brána vinařství s dvěma sloupy, kteroužto hlídají starobylé kamenné orlice. Vše je zde krásně upravené, stavby i cesty. Překrásný výhled je na protější svah s vinicemi. V recepci mi příjemná dáma sděluje, že další prohlídka je v jedenáct hodin, tudíž třičtvrtě hodinku věnuji samoprůzkumem tohoto zařízení. Staveb je tu několik, jsou propojeny dlážděnými cestami. Lze tu i bydlet, penzion vypadá útulně, každý z apartmánů má své jméno. Pobyt zde je jistě uklidňující. Dostávám se postupně do zadní části, nad hlavou visící hrozny lákají k ochutnání. Čemuž samozřejmě nešlo odolat, jó, dobrý, sladký, modré i ty bílé. Jenom se pořád rozhlížím kolem sebe, aby mne náhodou někdo nečapl za límec, že mu tady koštuju úrodu. Nikdo však zřejmě na blízku nebyl, prošel jsem ještě až na konec a horní cestičkou jsem se vrátil na recepci. Je před jedenáctou, místnost recepce se plní lidmi, dochází mi, že se všichni většinou mezi sebou znají, jsou zde ubytovaní a možná už spolu předchozí večer nějakou sklenku vypili. Z jejich rozhovoru vyplývá, že jedna paní bydlí v Londýně, pochází z Indie, její dcera přiletěla až ze San Francisca. V porovnání s ní to já mám za rohem. Uvědomuji si, jak je portské celosvětově oblíbené.
Sličná slečna recepční bude naší průvodkyní, přivítala nás a povídá o historii, produkci, technologii a trzích, na nichž svá vína dodávají. Dozvídáme se, že nevyrábí jen portské, ale také vína stolní. Přesun do výroby, v hale zrovna chlapci čistí žulové vany lagares. Hrozny tu drtí stále tradiční metodou – šlapáním. Počítačem řízené kvašení je v této době nutností.
Odcházíme do haly, kde jsou uskladněny sudy s vínem. V přízemí je v krásných, světlých sudech skladováno stolní víno, v suterénu portské, včetně vintage ročníků. Požádám pána vedle o foto, je z Londýna a zná Zbrojovku Brno. Tímto faktem potěšen odcházím společně s celou skupinkou do recepce, kde hodláme ochutnat pár vzorečků. Začínáme stolním, červeným. Přirovnal bych jej k našemu těžšímu portugalu, dubový sud je v něm dominantní. Následuje další stolní dobrota a poté ovocité Ruby, ořechové Tawny a příjemné LBV. Jé, jak já jsem spokojenej! Sám se sebou, že jsem se přes včerejší neúspěch vrátil a konečně ochutnal portské přímo v jeho rodišti!
Víno je dopito, loučím se se svými hodinovými přáteli a vracím se zpět do Pinhao. Přeháňka se přehnala, jsem zase u nádraží a přemýšlím, kam dál. Oběd vynechávám, není čas, vytahuji bagetku s porto paprikášem, hmm, jsem dobrej kuchař. Na nádraží je wine port shop, vstupuji dovnitř, patří Sandemanovi, najdeme tu i Fonsecu.
Koukám venku na banner na zdi, ano, prý “Navštivte vinici Quinta do Seixo, only 5 km”. Mrknu na net, stahuji si letáček s podmínkami návštěvy a jsem rozhodnut. Vezmu taxíka a jedu tam. Před nádraží přijíždí taxi, starší chlapík v bekovce se na 5 EUR ukecat nenechal, licitace nefunguje. Chce víc, neva, sedáme, jedem. Po cestě se zkoušíme bavit, on je správnej Portugalec, ale anglicky ani slovo. Nicméně české pivo zná, ví, že dneska v Portu hrají místní fočus s Bate Borisov. Ruce, nohy rozhovorem protaženy a šněrujeme si to po terasové cestě nahoru k vinařství. Zatáhlo se do černa a začalo silně pršet. Loučím se s Carlosem, dostává svých deset euro a já se mizím schovat pod košatý strom, který je naštěstí tak mohutný, že jím déšť úplně neproprší. Po chvíli se i přes neustávající déšť rozhodnu přeběhnout vzdálenost z pod stromu ke vstupu na recepci. Beru za kliku, ale je zavřeno. Sakryš, co je? Vracím se zpět pod svůj strom, vytahuji mobil, zjistím, že se otvírá až ve dvě. Mám půl hodiny čas, to jsem mohl dát ve městě ten oběd. Musím holt líp číst. Počasí se trošku umoudřuje, pršet přestává. V recepci klaply dveře, odemyká mladý muž, je překvapen, že se tam v této slotě vůbec někdo z turistů vyskytl. Omlouvá se za zpoždění a je na mě zdvořilý. Z prohlídek mi ukazuje několik možností, beru tu nejlepší – Vau tour za 16 EUR. Na konci mne čeká 5 vzorků, to bude panečku košt. Provede mne nakonec sám recepční Tiago, jiní návštěvníci tu nejsou a na anglickou prohlídku bych musel čekat do půl čtvrté.
Jdeme na to. Už při vstupu do místnosti recepce nabývám silný dojem, že tady půjde o zdaleka něco jiného. Interiér sice nepopírá svoji historii, ale přesto je nekompromisně “cool”. Sedačka, koberec s jemným chlupem, lampa – pocitem jste jako v moderním obýváku. Temném, ale ne stísněném. Pořád si vaše oko najde světýlko, které jej přesvědčí o správnosti rozhodnutí zůstat dobrovolně schovaný pod černým sandemanovým pláštěm.
Tiago taky obléká plášť a nasazuje klobouk. Ještě před tím shlédnu promo video, jo jo, hodně zajímavé a vymakané. Celá trasa prohlídky je propracovaná, nejste v žádném historickém sklepě s vínem, neohromují vás letopočty a vintage motivy. Ne, u Sandemana se na to nehraje. Byť budova je zvenku historická, ani trochu bych nečekal, že půjdeme moderní expozicí, temnými chodbami osvětlenými bodovými světly jantarové barvy. Tisíce lahví v regálech, ale za sklem. Kus skály, taky za sklem. Stoupáme po schodišti až na galerii, odkud je dolů vidět na lagares, které zrovna kontroluje head boss výroby. Víno se tu nešlape lidskou silou, ale nerezovými, hydraulickými nohami, které ale jak říká Tiago, věrně napodobují lidský pohyb. Dokonce dodržují i ten rytmus, jedna jde dolů a druhá nahoru.
Z galerie vede naše prohlídka do místnosti, já bych jej nazval “show room”. Ovšem grandiózní, prostorný, z něž lze prosklenou stěnou vidět ven na široké svahy vinic. Máte tu výhled na vše. Uprostřed místnosti je zrcadlový bar a v pravo od něj lounge, tedy klubová křesla okolo stolků, zde si portské opravdu vychutnám a byť jsem byl ještě trošku zmoklej, na vinice cestuju hodiny vlakem jen tak s batohem, tady se cítím jako v luxusním hotelu, kde se o něj všichni starají. Tiago povídá o jednotlivých vínech, s tím 20tiletým Tawny jsi měl pravdu, bylo i mé favorited! Pohodlně usazen do ušáku koštuji, fotím, zapisuji a je mi dost dobře na těle i na duši. Že by tím alkoholem a nic moc jídlem? Určitě také, ale spíš mi docvaklo, že portské lze dělat i moderně, bez krucánků. I ten tradiční způsob prezentace je samozřejmě dobrý, nechci je porovnávat, ale Sandeman si z tradičního pojetí vzal kvalitní produkt a zabalil je do sexy brandingu pro duchem mladé zákazníky. Sandeman je prostě krutě famous!
Dopíjím, lehce ovíněn jdu na terasu a tam se seznamuji s přáteli z Brazílie. Fotbal hrát neumí a nebaví je, ale za to jedou do Régua, a jelikož opět začíná pršet, využívám jejich nabídky svést se tam autem s nimi. Ušetřím si tak cestu zpět do Pinhao, chtěl jsem vyzkoušet stopa, ovšem to bych v tomto dešti asi slušně zadřel. Na trase se ještě stavujeme u přehrady, ve zdymadle je zrovna obrovská výletní loď, takovou jsem tu ještě neviděl. Sotva se do úzkého prostoru vejde, odhaduji rezervu maximálně 30 centimetrů na každé straně.
V Régua sedám na vlak, přestupuji v Caígo, pokračuji na portské nádraží Sao Bento. Večeře v podobě moc dobrého kebabu na Rua Sampaio Bruno a hurá na byt. Alex mi včera poradila cestovat ze Sao Benta busem číslo 500, který jede po nábřeží. Dobrý spoj, vystupuji na zastávce Gás, odkud je to k bytu už jen kousek.
Z dneška jsem nadšen. Usínám s vědomím, že jsem viděl to, za čím jsem sem svoji cestu podnikl. Zítra si dám návštěvu Vila Nova de Gaia a projdu sklepy některých výrobců. Boa noite, amigos!
Přečtěte si další díly seriálu:
Cesta za portským – Den 1. – Vzhůru za poznáním
Cesta za portským – Den 2. – Objevuji Porto
Cesta za portským – Den 3. – Klidná neděle
Cesta za portským – Den 4. – Vlakem na vinice
Cesta za portským – Den 6. – Pouť do VNDG
Cesta za portským – Den 7. – Rozlučka
Cesta za portským – Den 8. – Domů
