Ve čtyři ráno zvoní budík, rychle jsem vyklouzl z postele, vzpomněl jsem si přitom s úsměvem na svoji vojenskou službu v Janovicích nad Úhlavou a zdejší budíčky. To byl aspoň fofr, v šest hodin a deset vteřin už neexistovalo povalovat se na bidle. Od té doby to mám nacvičený a teď se mi to hodí.
Batoh a svačinu mám nachystanou už od večera, hupsnu pro ni do ledničky, ještě naplnit láhev s pitím a odchod. Tak čau byte na Rua do Aleixo, byl jsi mi skvělým zázemím s príma hostitelkou. Ta navíc večer říkala, že budu kdykoliv opět vítán, díky za důvěru, Alex.
Dole na schodech úřaduje noční hlídač a kocour, loučím se s oběma a rychlou nohou směřuji nahoru k hotelu ke stanovišti taxíků. Naštěstí v noci přestalo pršet a je i docela teplo. Taxikáři jsou na místě a poctivě čekají i v tuto hodinu na svého zákazníka.
Nasedám tedy do jednoho z nich a uháníme na letiště Francisco Sá Carneiro Airport. Je to tak 20 minut cesty za konečných 16 EUR. Počasí jsem přechválil, opět začalo pršet, ale v taxíku ani na letišti mi to už nevadí.
Letištní hala je poloprázdná a do uzavření check-inu mám ještě hodinu čas. Sleduji cestující, někteří mají opravdu dost zavazadel, jeden dokonce vláčí zabalené jízdní kolo, to já naštěstí se svým dvacetilitrovým batůžkem řešit nemusím.
Zkonzumoval jsem vlastnoručně připravené bagetky s chorizem a dobrým sýrem a je na čase si jít stoupnout do fronty na check-inu. Lidí najednou přibylo a ve vyhrazeném prostoru se vine had na pět zatáček. Kontrola v pořádku, žádná prohlídka dutin tělesných s gumovou rukavicí nebyla.
Omrknu nabídku zdejšího duty-free shopu, hlavně sektor portského vína. Každá značka má svůj regálek a že jich tu je požehnaně. Loučím se i s těmito lahvinkami, ale snad se příští rok zase uvidíme. Jdu si sednout k naší odletové bráně, chytám flek před stěnou s televizí, na které běží liga mistrů, chvíli koukám, ale za dvacet minut už se řadíme k nástupu do letadla. Dnes využiji jen Ryanů, z Porta do Paříže – Beauvais a odtud do Bratislavy. Na rozdíl od 14-hodinové cesty do Porta mi let zpět bude trvat jen nějakých 6 hodin, což bude docela rychlovka.
V letadle si s letuškami projdeme obvyklé procedury při nouzových situacích a za pár minut míříme do oblak. Porto je nad ránem krásně osvětleno a z výšky je na něj hezký pohled. Adeus belo Porto.
Cestu si užívám, mám pořád nutkání fotit mobilem z okénka vše, co se děje venku. Nahoře je nádherně slunečno a pod námi nadýchaná peřina z mraků. Být trochu víc poeta, řeknu, že svádí vystoupit z letounu a lehnout si do ní.
No, konec snění, přistáváme v Paříži na okrajovém letišti v Beauvais, tady mám jen hodinu na přestup, kráčím tedy hned ke kontrole. Ve frontě je spousta Slováků, jeden do té doby veselý páreček má problém s velikostí svého kufru. Když už jej na pokyn zřízence nacpali do “měřící bedny” (“nacpali” rovná se: borec po něm z metru skákal, aby jej tam narval), tak jej samozřejmě nemohli zase vytáhnout ven. Utrhli mu kolečko, ale kufr se ani nehnul. Já jsem se musel smát, ovšem to už jsem stál u kontrolní úřednice, prohlídka sice důkladnější, ale nakonec ani tato paní nechtěla ocenit nápaditý žakárový vzor na mých trenýrkách. Dělám si legraci, ovšem byli tu jistí nešťastníci, kteří se úředníkům nelíbili a museli zout boty i s ponožkami.
Netrvalo dlouho a už opět sedím v letadle a mířím tentokrát na Bratislavu. Po nějaké hodině jsou vidět rakouské Alpy, letadlo letí spodem kolem Vídně a dosedá na bratislavské letiště. Po doletu míří partička přivožralých Slováků na autobus do centra, musím s nima, a abych se jim vyhnul, nasedám do prvního busu, který ovšem, jak jsem později zjistil, nemíří do centra, ale na sídliště Petržalka. Nastává tedy túra kolem Dunaje, nicméně zase si říkám, jak je ten osud rozmanitý – v srpnu jsem tutéž trasu jel na kole směrem na Gabčíkovo. Ty bych tehdy neřekl, že tu za měsíc a půl půjdu i pěšky.
Přes most SNP přecházím Dunaj, na autobusák je to ještě lán cesty, tak musím protáhnout krok. Člunkovým během se tam dostávám včas, nicméně mě dostihl hlad a žízeň, v zaplivaném okénku kupuji párek v rohlíku a rezatého bažanta. Po této chutné kombinaci nasednu do žlutého busu na Brno. Je možné, že jsem byl již od rána po těle trošku jetej, úprk po Bratislavě mi taky nepřidal, zřejmě proto jsem své atraktivní, vyladěné spolupřísedící k rozhovoru moc lákavý nepřišel. Nevadí, takový už je úděl cestovatele, leccos se musí překousnout, hlavně už jeďme k domovu.
Vítej Brno, po týdnu zase zpět. Sentimentální nebudu, byť mám k těmto náladám sklony. Dnes je hezký podvečer, zažil jsem spoustu nádherných okamžiků a zde, v podchodu k hlavnímu nádraží, kde jsem v dešti minulý týden čekal na spoj na letiště, pomalu končí má pouť za portským vínem. Byla úchvatná a jsem rád, že jsem se na ni vydal.
Je mi ctí, že vám, milí čtenáři, mohu vylíčit mé zážitky. Tímto uzavírám seriál o mé první cestě za portským vínem a budu potěšen, pokud mi zůstanete věrni i nadále. Udělám vše pro to, abych vám přinášel i nadále ty nejzajímavější informace ze světa tohoto fenoménu. Pokud chcete projevit své přání nebo nápad, jak web obohatit, napište mi dole do komentářů.
Přečtěte si další díly seriálu:
Cesta za portským – Den 1. – Vzhůru za poznáním
Cesta za portským – Den 2. – Objevuji Porto
Cesta za portským – Den 3. – Klidná neděle
Cesta za portským – Den 4. – Vlakem na vinice
Cesta za portským – Den 5. – Pinhão
Cesta za portským – Den 6. – Pouť do VNDG
Cesta za portským – Den 7. – Rozlučka
