Dneska bys ven psa nevyhnal. Od rána prší, už v noci bylo slyšet poryvy silného větru a bušení kapek na okna pokoje. Alex odešla kolem šesté do práce, včera říkala něco o dnešním večerním surfování, no nevím, nevím. Ale jsem kluk z mořeprosté země, oceánu nerozumím, třeba je tohle právě to, co pro surfař potřebuje.
Skočil jsem za roh do supermerkada nakoupit pečivo a včetně dvou taštiček s čokoládou jsem jej na bytě náležitě zpracoval. Dávám se do psaní, tak nějak bilancuji svůj pobyt zde. O vánocích roku 2013 jsem přemýšlel o cestě sem, do Porta. Baví mě portské víno, dělám o něm web, tudíž moje kroky musí jednoznačně směřovat tam, kde tahle dobrota vzniká a odkud putuje do celého světa. Jsem tu.
Porto vás přijme vlídně a nemáte problém zapadnout. Na turisty zvyklí obyvatelé umí anglicky a jsou velmi vstřícní. Ochotně poradí a jsou rádi, že vás vidí. Dlužno říci, možná z důvodu, že z vás mají také svůj příjem. Nicméně to není na nich rozhodně patrné.
Viděl jsem řeku Douro. Je krásná a fotogenická. Přináší lidem obživu. Proti jejímu proudu jsem se vlakem dostal až do Pocinho, kraje horního Doura, několik desítek kilometrů od španělské hranice, kde začínají kopce osázené vinicemi. V Pinhao příjemná návštěva Quinta de La Rosa a jedinečný zážitek u Sandemana v Quinta do Seixo. Muzeum v Régua mi dalo přínosné informace o celém systému výroby portského. V Portu na mě čekalo kosmopolitní město se svým tempem, historií, turisty, veřejnou dopravou, klenutými mosty přes řeku, které vás spojí se sklepy ve Vila Nova de Gaia, skladištěm portského vína a adresami domů nejznámějších značek jeho výrobců.
Minulý pátek mi moji cestovatelští přátelé Pavla s Ondrou naznačili, že tady nebudu mít na celý týden program. Že tu za tři dny nemáte co dělat. Lekl jsem se toho, ale naštěstí úplnou pravdu neměli. Týden je za mnou a všechno jsem rozhodně neviděl. Památkám jsem moc nedal, u sklenek portského se dá sedět celé odpoledne a na historii města už jaksi nevyšel čas. Tak třeba příště, naposledy zde rozhodně nejsem.
Sice ještě mírně prší, musím však vyrazit nahoru k hotelu zeptat se taxikářů, jak je to s tím odjezdem na letiště. Kolik cesta stojí a co a jak. Dle tohoto se rozhodnu, zda pojedu na letiště ještě posledním metrem nebo budu déle spát a odveze mne tam taxík. Mezi kapkami deště kličkuju po ulici, nevypadá, že by se počasí chtělo umoudřit. Cesta na letiště prý 20 EUR, asi je obětuju. Poslední metro jede totiž jednu a pět hodin bych pak čekal v hale letiště na lavičce. Raději se trošku víc vyspím a vyrazím k odletu po čtvrté hodině.
Nedá mi to a i přes nepřízeň počasí jedu do centra města, na rozlučku. Zastavuji se v historické budově Instituto dos Vinhos do Douro e Porto, tady se portské sleduje, posuzuje a schvaluje. Dokonce je zde i ochutnávka. Po zhodnocení několika vzorků se ještě ocitnu o ulici dál v galerii, kde zrovna probíhá výstava černobílých fotografií s tématikou života v Portu. Moc pěkné snímky, také bych chtěl mít takové oko a talent.
Je po osmé večer, vracím se busem na byt. Už ty spoje mám docela zmáklý, teda zrovna, když už tady končím. Ze Sao Bento pětistovkou podél řeky na zastávku Gás. Jak jednoduché! Balím svůj malý batůžek, mezitím přichází Alex, diskutujeme o tom odjezdu, nakonec vyhrává zmiňovaná varianta taxík. Loučíme se a jdu si na pár hodin lehnout. Stejně asi nijak moc nezaberu, ale aspoň náznak spánku to chce, cesta domů bude dlouhá.
Přečtěte si další díly seriálu:
Cesta za portským – Den 1. – Vzhůru za poznáním
Cesta za portským – Den 2. – Objevuji Porto
Cesta za portským – Den 3. – Klidná neděle
Cesta za portským – Den 4. – Vlakem na vinice
Cesta za portským – Den 5. – Pinhão
Cesta za portským – Den 6. – Pouť do VNDG
Cesta za portským – Den 8. – Domů
