Ráno v půl šesté zvoní budík, rychle vstávám, sváču do batohu a odcházím za roh na zastávku, odkud má jet rovnou na nádraží bus č. 207. Dnešek je mým velkým dnem, těším se, že poprvé uvidím krajinu, kterou znám jen z těch všech fotek na netu. Dostanu se na počátek vzniku portského, tam, kde se rodí už třetí století. Těším se, vždyť právě proto jsem se sem vypravil.
Bus má sice odjezd v 6.13 h, ale jak včera pravila Alex, když nemá řidič v autobusu lidi, kteří chtějí vystupovat nebo naopak nečekají na zastávce, což je většinou brzy ráno nebo pozdě večer, prostě jí projede a tak si zkrátí čas a jízdní řád jej nijak moc netrápí. Já na to že OK, vím, jezdí jako zvířata, poněvadž zrovna včera večer při cestě zpátky z centra jsem vystupoval o dvě zastávky dál. Musí se mu dát dopředu znamení, jinak nezastavuje.
Na nádraží kupuji lístek do Pocinho, stojí 13 EUR a nějaké drobné. V pokladně je velmi ochotný pán, bez problémů mi anglicky sdělí podrobnosti, nástupiště a čas odjezdu. V tomto má Porto hodně kladných bodů. Připadá mi, že tito lidé ve službách jsou zde příjemní a rádi poradí. V metru, policista na ulici, průvodčí ve vlaku nebo tihle na nádraží. Jsou evidentně na cizince zvyklí a náležitě připravení. Ovládají bezvadně angličtinu. No, radši si moc nebudu zvykat, u nás to bude jiná. Takový to “Co po mně chceš, dyť su hergot v práci, né!?”
Přistavili vlak, nastupuji, odjíždíme. Cesta bude trvat 3 hodiny, cíl je kousek od španělské hranice, není se co divit. Krajina za oknem ubíhá, je vidět lidem do dvorků, někde binec, ale jinde zase hezké. Spíš si s nějakým nepořádkem nebo pečlivostí hlavu nelámou.
Vlak jede z Porta směrem na východ, později za městem Caíde se stáčí dolů na jih, aby po zhruba 20 kilometrech začal kopírovat údolí řeky Douro. Konečně. Teď už se pojede jenom podél ní, takže je perfektní výhled a můžu se jen kochat její krásou a svahy, jež z ní strmě vybíhají vzhůru. Na všech nejsou vinice, ty hodně prudké představují holé skály, na některých rostou stromy, dost olivovníků. Útulná nádraží, nic moderního, oblíbené motivy z kachlíčků na zdech. V každé stanici vždy víte, kolik to sype. Díky nádherným starým hodinám, umístěných u dveří kanceláře přednosty stanice.
Míjíme Régua, za tímto městem je to už fakt krutá romantika. Nádhera, srdce výroby portského vína. Vinice všude kam oko dohlédne, nápisy na zdech quintas dávají na vědomí, komu patří. Sandeman, Dow’s, Fonseca. Quinta de la Rosa. Všechna tahle jména známe z etiket lahví jejich vín. Najednou si připadám hodně blízko, po tom všem cestování, čekání na letišti, jízd městem a nachozených kilometrů jsem přímo v místech, která milovník portského vína zbožňuje. Paráda.
Vlak dorazil na konečnou do Pocinho, vystupuji, ale vlastně ani nevím, kam se vydat. Na moc quintas to tu nevypadá, tudíž se rozhoduji vylézt na kopec, pořídit pár fotek a odjet za třičtvrtě hodinky zpátky a vystoupit v Régua. Je to větší město a jistě tam bude k vidění více. Udělal jsem tedy zamýšlené snímky a peláším vlakem zpátky po téže trati.
V Régua se dávám promenádou dolů do města, u břehu kotví několik lodí, jedna z nich je docela velká, i tady samozřejmě kvete byznys s turisty. Tuhle atrakci však vynechávám, narazil jsem na muzeum portského, hurá dovnitř. Opět ochota v recepci, 6 EUR vstup je OK a navíc vám dají na závěr sklenku vína na košt. Expozice je precizně připravená a zajímavá. Mimo jiné tu ve smyčkách běží krátká videa o regionu, stavbě přehrad, zakládání vinohradů, plavbě na barcos rabelos, vinobraní. Až tady člověk zjistí, že to co pak pije, je vytvořeno jen díky nezměrnému úsilí místních lidí, kteří v tomto hornatém terénu dokáží založit vinohrad, starat se o něj a nakonec z něj mít dobré víno. Zkusím si ta videa najít někde na Youtube, třeba tam budou, jsou opravdu hodně zajímavá.
Zařízení na výrobu vinné pálenky
Po hodině a půl strávené v muzeu mě napadá, že jsem ještě vůbec nenavštívil žadné vinařství. Tady jsem, přiznávám, domácí přípravu podcenil. Sice jsem si našel kam mám jet, ale co tam budu dělat, to ne. Nevím, kde se nějaká quinta nachází, tak jdu alespoň přes most udělat pár fotek do vinohradu. Až s odstupem času mne napadá říci taxikáři, ať mě na nějakou vinici zaveze. Blíží se ale již 16. hodina a za další hodinu jede vlak. Už to moc nemá cenu, škoda, tohle jsem nevychytal.
I tak jsem tento den měl spoustu zážitků, vlakem mířím zpět do Porta, vystupuji na Campanha, metrem na Trindade, tam do supermercado nakoupit něco k jídlu a dostat se do bytu. Z Casa de Música z nějakého důvodu jeden autobus nejel, nervózní čekám tedy opět půl hodiny na další, ten už naštěstí jede.
O půl deváté jsem na bytě, vítám se s Alex a chválím ji za její běžecké úspěchy. Na botníku má totiž vystavený pohár za druhého nejlepšího runnera v nějakém zdejším závodě, za to jí poklona náleží. Ptá se mě, jaký byl den, když jí povyprávím o mém dnešním ne moc povedeném putování, připadám si blbě, protože jsem v žádném vinařství nebyl. Ano, musím se tam vrátit. Najdu si ještě dnes quintas, kam pojedu a navštívím je. Musím je vidět, jinak bych sem jel vlastně zbytečně.
Pátrám na netu a vychází mi z toho nejlépe Pinhao. V okolí je několik dobrých vinařství, zmiňovaná Quinta de la Rosa, o ní jsem četl už i před cestou doma, takže je rozhodnuto, zítra jedu zpět na Douro a už to vezmu poctivěji. Vinařství pořádají pro turisty prohlídky i s ochutnávkami, to by bylo, abych neviděl víc. Jo, zítřek bude very perfect, very perfect!
Poznatek dne:
V portugalském vlaku typu osobák-skorocourák si dávejte pozor, kam se usadíte. Soupravy totiž mají po celé délce v podvozcích několik naftových motorů, tím pádem pokud si sednete za výfuk, čicháte celou cestu vůni těchto spalin, poněvadž tyto nasává vzduchotechnika zpátky dovnitř vagónu. Já to nevěděl a na konci tratě v Pocinho jsem byl solidně sjetej!
Přečtěte si další díly seriálu:
Cesta za portským – Den 1. – Vzhůru za poznáním
Cesta za portským – Den 2. – Objevuji Porto
Cesta za portským – Den 3. – Klidná neděle
Cesta za portským – Den 5. – Pinhão
Cesta za portským – Den 6. – Pouť do VNDG
Cesta za portským – Den 7. – Rozlučka
Cesta za portským – Den 8. – Domů
