Zářijový Výlet za portským aneb Když máš štěstí

“A co takhle v září zase kouknout do Porta, Vašku,” říkám si v polovině června při sepisování přehledu výrobců, kteří deklarovali Vintage portské ročníku 2022. “Jaké asi bude vinobraní v Douru letos?”, běželo mi hlavou.

V čase začínajícího podzimu a sklizně révy jsem cestoval za portským naposledy v roce 2021, tudíž jsem cítil, že je třeba zase po pěti měsících od mého posledního výletu sem provětrat batoh, foťák, nohy a peněženku a vydat se vstříc tomuto magickému nápoji. Hlavním úkolem tentokrát bude absorbovat co nejvíce vjemů z vinobraní v Douru a přivézt odtud obrázky s tímto tématem.

Byť s klimatickými změnami začíná sběr hroznů už v polovině srpna, nakonec se mi poštěstilo i na konci září navštívit místa, kde se kyblíky a bedny sladkým zlatem stále plnily a ve vinohradech panoval čilý ruch.

Jak uvidíš, můj zářijový výlet za portským byl nakonec plný šťastných okamžiků.

Tedy kupříkladu:

pršelo pouze první a poslední den, získal jsem příslib k neveřejné prohlídce IVDP, navštívil vinařství, kde jsem ještě nebyl, obdržel a rád využil pozvání na odpolední párty na Quinta de Nápoles, poobědval a sledoval západ slunce v Gaie a potkal se tu náhodně dohromady s pěti mými českými přáteli.

No řekni, není tohle štěstí?

Pojď mu se mnou naproti.

Jelikož vlak na letiště do Vídně odjížděl ve čtvrt na tři ráno, měl jsem hodně času na procházku úterním nočním Brnem. Faktem je, že hodiny jsem tlačil očima.

Středa 25. září

S příjezdem vlaku na letiště kolem půl páté bych do odletu stihnul vypít klidně konvici kafe. Koupil jsem si nicméně jen maličké jedno, pak jsem stejně na sedačkách v hale na pár minut zalomil.

Dal by se i východ slunce pozorovat, pokud by ovšem nebylo deštivo a zataženo. Nuže, nejvyšší čas vydat se za sluníčkem do Porta.

Rozdíl v počasí po příletu do Porta jsem nezaznamenal žádný, poklička z mraků se usídlila nad celou Evropou. Čtvrtek zde bude evidentně deštivý, ze sluníčka dnes nebude nic. Hmm, takové je zkrátka tohle město na břehu oceánu.

Kupodivu téměř za sucha jsem se dostal k paní Paule na byt ve čtvrti Cedofeita. V téhle části města jsem ještě nebydlel, ale věděl jsem s mých kradmých návštěv tam, že svoje kouzlo rozhodně má.

Paula byla moc fajn, a když viděla, že se chystám ven, půjčila mi svůj deštník – rozkládací a v rozkladu.

Přesto jí moc děkuji, posloužil mi alespoň na cestu k Torre dos Clérigos, tam jsem u pana z Asie koupil za 8 EUR pořádný, festovní, co poslouží taky dalším cestovatelům, které u sebe ubytuje.

Potřeboval jsem se zastavit v IVDP za paní Marií, se kterou jsem si od léta mailoval kvůli prohlídce veřejnosti nepřístupných částí Institutu, ale nakonec spojení nějak uvázlo, asi tím srpnovým horkem.

Na recepci se mi však dostalo informace, že Marie je mimo Porto a bude přítomna v pondělí. Fajn, zajdu sem tedy po víkendu, až se vrátím z Doura. Nuže, alespoň ochutnám dva vzorečky, když už jsem tady.

Venku stejně zase začalo pršet.

Uvnitř tasting roomu panoval klid a mír, času jsem měl fůru, prověřil jsem tedy aktuální nabídku enomatu. Vieira de Sousa Reserve Ruby a Quinta do Estanho Tawny 10 Years Old mi udělaly velkou radost.

Čtvrteční odpoledne žádnou velkou změnu v počasí neslibovalo, ale já už jsem věděl, že druhý den bude vše jinak.

Moji nejmilejší Churrasqueira Icarai na Rua de Sá da Bandeira mi zavřeli.

Starali se o ni takoví staří matadoři, naprostí profíci v pohostinství; faktem je, že už posledně jsem si říkal, jak to tak pořád zvládají v jejich věku, ten provoz, tolik hostů, celý den na nohou.

Jeden z nich si mě za ty roky pamatoval. Zvláště poté, co jsem si objednal jako aperitiv Favaios, neboť z toho města pocházela jeho matka.

Bude se mi stýskat, díky za vše, na dálku, pánové.

Trend v nemovitostech je tu jasný, souvisí s přílivem čím dál většího množství turistů.

Staří z podniků odchází, dům koupí developeři a přestaví jej na skvělý, cool, fancy prostor, nedejbože se sushi, bubble tea či podobnými bláznivinami, právě pro turisty. Duch starého Porta odchází.

Hmm, pokrok nezastavíš, můžeš si jen povzdechnout, ale nebrblat.

Den pomalu končí, z celého nočního cestování a celodenního chození po městě už toho mám taky plné kecky. Je čas sednout na autobus a vydat se zpět do mého bytu a pokojíčku.

Čtvrtek 26. září

Naproti přes ulici je fajn kavárna, snídaně se tedy odehraje zde. Kávu a džusíček s čerstvých pomerančů si nenechám nikdy ujít.

Vzal jsem si s sebou noťas, mám v plánu ještě obepsat nějaká vinařství v Douru, abych měl na zítřek a sobotu program.

Do quintas už to poslední roky naslepo moc nejde, všichni chtějí spíš vědět předem, že tam přijedeš. Navíc je čas vinobraní, tak musíš respektovat jejich vytíženost. Píšu tedy e-mail do Quinta do Convento (Kranemann Estates) a Quinta de Nápoles (Niepoort wines).

Snad to vyjde.

Dopoledne tím mým kavárenským úřadováním rychle uteklo.

Na jeden můj post na Facebooku zareagovala moje kamarádka Iva, je na výletě v Guimarães, ale po šestnácté hodině přijede a potkáme se ve městě. Super.

Teď už je čas oběda, kolem Monumento aos Heróis da Guerra Peninsular a Casa da Música se vydávám do restaurace Toca D’avenida, kde jsem byl naposledy v roce 2017 na doporučení tehdejší mé bytné Odete z nedaleké Rua de 5 de Outubro.

Hlavní obědová vlna se odtud naštěstí vylila zpátky do ulic, teď je tu klid, typická, příjemná atmosféra.

Restaurace je úzká, na jejím konci se vejde sotva čtvercový stůl pro dva. Když se vydá korpulentnější dáma na toaletu kolem toho mého, tisknu se ke kamenné stěně, ať mne tam nevezme s sebou.

Nicméně to je to pravé kouzlo zdejší pohostinnosti, žádný napucovaný podnik pro turisty, sem chodí místní, pravidelně a rádi.

Já se sem taky rád vrátím, na odchodnou mi nalili čerstvý hroznový mošt. Byl vynikající stejně jako jídlo zde. Nechat jej tak den rozjet, byl by z něj parádní burčák. Jenže ten tady podle všeho neznají a neuznávají.

S Ivou jsme za slunečného odpoledne vyrazili na procházku do Vila Nova de Gaia. V baru na Jardim do Morro dobře hráli, od jednoho stolu zrovna vstávali hosté, tudíž náš rozhovor příjemně plynul s výhledem na Porto a řeku Douro.

Krásné počasí vytáhlo ven davy turistů, tolik jich snad tady ani nepamatuju. Na Espaço Porto Cruz se nedalo pohnout, zvítězilo rozhodnutí to tu zapíchnout a vydat se po mostě Ludvíka I. zpátky do Porta.

Výhled si musíš zasloužit. Schodům z Ribeiry nahoru ke katedrále Sé jsem se roky vyhýbal, Iva mne tudy zkušeně protáhla a já jsem musel prohlásit: “Na fyzičce je potřeba stále pracovat”.

Pomalu se loučím s Ivou a čtvrtkem, na večeři, za odměnu z těch schodů, skočím do Conga, dvě chutné bifanas a jedno tmavé to spraví.

Z bytu od Pauly však přichází zpráva o kuchyňském večírku se spolubydlícími, ajaj, poslední noc u ní bude veselá.

Utřu mastnou pusu a jedu tam.

Pátek 27. září

Ráno po večírku pomalejší rozjezd, ale nedá se nic dělat, i přes slabší kovaříky v hlavě je třeba sbalit batůžek a mazat na nádraží.

Dnes se přesouvám do Doura, vlak jede za hodinu a půl z nádraží Campanhã.

Campanhã je také jedno z míst v Portu hromadnou turistikou doposud nezasažené. Trochu zadumané a ospalé, pokud tedy zrovna vedle Draci nehrají fotbal.

Jeden toust do vlaku ke snídani asi stačit nebude. Nevadí, za hodinu vystupuji v Peso da Régua a tam něco poobědvám.

Vlak už jede podél řeky, za půl hodiny vystupuji v Régui. Potkám se tam se svojí průvodkyní Dourem, Sofií, skočíme na oběd a ve tři nás čekají nahoře v Quinta de Santa Eufémia.

Na úvod fakta: Quinta de Santa Eufémia najdeš na levém břehu řeky Douro po cestě do Parada do Bispo v nadmořské výšce kolem 300 metrů.

Od roku 1864 ji nepřetržitě spravuje rodina Carvalho, momentálně 7 sourozenců ze 4. generace. V roce 1994 se do řízení firmy pustili dva z nich, Bernardo a Alzira.

32 let prodává portská vína pod svou značkou.

Na svých pozemcích hýčká 2 hraniční kameny “marcos pombalinos” s čísly 26 a 27 z prvního vymezování vinařské oblasti Douro v roce 1756.

A nyní dojmy z prohlídky: z Régui jsi tu autem za čtvrt hodiny, což je, vzhledem k desítkám zatáček, které musíš vykroužit po úzké cestě, skvělý čas.

Přijeli jsme se Sofií na dohodnutou třetí hodinu odpoledne, přivítala nás paní Maria na recepci a rovnou předala do rukou průvodci. Probral s námi historii farmy, zajímavé byly artefakty v expozici vinařských potřeb.

Následovala prohlídka zázemí výroby, v čase vinobraní tu kvasil rmut, ale celkově tu moc pohybu nebylo. Žádný jiný kolektiv turistů nás do zad netlačil, proto jsem čekal, že se tu zdržíme déle, ovšem vcelku záhy jsme se ocitli na terase.

Ovšem proč ne.

Počasí nám přálo a Quinta de Santa Eufémia také, měl jsem možnost ochutnat tři krásné vzorky porského vína a navíc si udělat společnou fotku s chlupatým hlídačem Blackiem.

Z podávaných vín nejvíce oceňuji 20 Years Old White, jsem velkým příznivcem bílých víceletých a datovaných portských vín.

Každopádně velmi chválím i Tawny 20 Years Old a pokud někdy znovu narazím na Colheitu 2014, také určitě nebudu váhat.

Téměř pátá hodina na krku, vyrážíme dál. Pro rozpočtáře hlásím, že tato návštěva mne stála 23 EUR a rád se sem ještě někdy vrátím.

Quinta da Vacaria vypadala postavená v moderním stylu. Ovšem působí nedokončeně, opuštěně.

Věřit cedulce s nápisem “Přijdu hned”, podupávám přede dveřmi možná ještě dnes.

Zkrátka, je zavřeno, tak jedeme jinam.

Spravit si chuť nám umožní hned další vinařství, téměř za rohem.

Meruňkově oranžovou fasádu hlavní budovy Quinta do Vallado uvidíš ze silnice vedoucí z Régui do Vila Real.

Jel jsem po ní několikrát, ale nikdy jsem si to nezamířil do kopce právě k ní. Tedy nyní poprvé.

A hned úspěšně, měli otevřeno, recepční byl ochotný a pozval nás se Sofií do tasting roomu.

Před tím jsme se však porozhlédli v obchodě, z jednoduché a vzdušné prezentace lahví vín mne nejvíce zaujaly ty ve velikosti 1,5 l – magnum. Disponují silným dnem, odhadem přes 2 centimetry, a zadní prohlubní pro snadnější manipulaci.

Má poklona sklářům.

Okno ve střeše vzývá koukat do nebe, pohledy do skleniček jsou však nakonec silnější.

Oko přitáhne i časová osa historie vinařství na stěnách.

V Caves Vale do Rodo po dlouhých devíti letech, tentokrát jen tak na otočku, na tajňačku, pouze na dvoře.

Vyrábí nejen svoji privátní řadu vín Porto Reccua, ale pro další obchodníky tytéž pod jejich značkami.

Se soumrakem ještě skočit nakrmit kačenky v Douru a vyjet nahoru do Poiares do Casa da Vinha Grande složit hlavu.

Zítra je také den a to velký, jo jo!

Sobota 28. září

Je osm, vstávám do nádherně slunečné soboty. Mé blažené pocity z tohoto času umocňuje Sofiin snídaňový džem z fíků, kdoulí a žlutých rajčátek.

Vše vypěstované vlastními silami a kreativně zkomponované na její Casa da Vinha Grande.

Tohle je jistě znamení, že dnešek bude nadmíru zajímavý, plný jedinečných zážitků, z nichž některé ani nelze detailně předpokládat.

Zbývá jen dojíst bílý chléb, připravit terasu pro hosty, kteří odpoledne přijedou a sundat ze stromu černého psa, co si tam hraje na veverku.

Vamos lá, meus amigos!

V úvodu jsem nastínil, že hlavním důvodem mé letošní návštěvy Doura má být především nafocení a natočení materiálů týkajících se vinobraní. Až doteď se mi můj úkol splnit nedařilo, též proto, že už je skoro po něm.

Po desáté hodině však se Sofií přistáváme u jejího kamaráda ve vinařství Adega do Borralho, kde je sklizeň zrovna v plném proudu. Jsem zachráněn.

Fotím, točím, gesty komunikuji s asijskými rogas. Ti, jak jsem zjistil, pocházejí z Nepálu a Pakistánu a v Portugalsku pracují celoročně.

Začínají sběrem ovoce na jihu v regionu Alentejo, pak se přes Lisabon na konci léta dostanou až sem na sever, kde pracují ve vinohradech, povětšinou stříhají hrozny.

Vinařům je přihrávají agentury, konkrétně v Adega do Borralho se mají dobře, jinde mohou být podmínky tvrdší.

Vinařskou technologii obsluhuje pan majitel s pomocníky.

V jednu chvíli jsem jim v zápalu natáčení nevědomky stoupnul na váhu, zrovna v momentě, kdy na ní položili další kontejner s hrozny.

Ihned mi důrazně naznačili, ať si dám okamžitě odchod, kde by pak těch chybějící 105 kilo hroznů jako hledali.

Než to však dořekli, byly mé nohy zpátky na betonu, tudíž ve mně jistě shledali bystrého českého muže a na závěr jsme se loučili už jen s úsměvy a v legraci.

Jak víš, dnes je sobota, při pohledu na hodinky momentálně přesné poledne.

Stojím na nádvoří ikonické Quinta de Nápoles a mířím se Sofií ke kamennému schodišti, kde uctivý mladík u recepčního stolu najde naše jména na seznamu pozvaných hostů.

V následující chvíli nás již dole na travnaté terase vítá naše usměvavá hostitelka Beatriz Machado, marketingová ředitelka vinařství Niepoort Vinhos S.A.

Ocitáme se na odpolední akci pro členy klubu příznivců a odběratelů, eventu protkaném výborným vínem, na mě až rafinovanými (a do té doby nikdy neochutnanými) pokrmy, pohodovou atmosférou a blankytně modrou oblohou nad námi.

Pro pochopení toho, co tady vlastně dělám, se vraťme o dva dny zpět.

Víš, jak jsem Ti říkal o mém čtvrtečním obepisování vinařství, abych si v nich zabookoval prohlídku? Jedním z nich byla i Quinta de Nápoles.

Moc jsem stál o to se sem někdy dostat a poznat osobně kouzlo značky Niepoort.

Ještě to dopoledne se mi však z jejich kanceláře dostalo vyjádření, že sobota zrovna ne, poněvadž mají soukromou akci. Hodil jsem to tedy za hlavu a vyrazil poznávat Porto, nějak to v sobotu dopadne.

A jak tak večer sedím v mekáči na náměstí (nejlepší místo na “když musíš, tak musíš” zdarma), pročítám na mobilu e-maily.

V tom mi jeden přijde právě od Beatriz, že sobota ano, přijeďte, máme sice event, ale nahlašte jména, dám Vás na guestlist. Touto vstřícností nadmíru potěšen posílám zpět kladnou odpověď a začínám se těšit.

Vzápětí mne však dostihla pochybnost o mém nepatřičném outfitu na takovou nóbl událost; jako cestovatel – batůžkář ve svém minizavazadle bohužel nenajdu bílou lněnou košili, dlouhé, vzdušné kalhoty a espadrilky.

Uzpůsoben pro své nízkonákladové cestování vlastním jen to, co mám momentálně na sobě – tenisky, zelené kapsáče a šest let staré černé tričko. Ale co, trápit se tím nebudu, vše doženu, jak jinak, rozdáváním úsměvů.

Půl třetí odbila, terasa se zaplnila hosty, paprsky slunce olizují moji tvář a já se zase olizuji po všech těch dobrotách, se kterými se pravidelně u našeho stolku zastavují číšníci.

Je libo pláteček presunto, zkušeně odříznutý z nožičky mladého vepříka? Nebo rozličné petiscos, na bagetce lišku, tu houbu, se žloudkem či pasta z lilku na tvrdém listu z mořské řasy, bylo to fakt moc zajímavé a chutné.

Odpolední pohodičku rámuje poklidný housík sympatického dýdžeje, vlastně všichni jsou tu sympatičtí, moje lahvové šortky nikdo neřeší, proč taky, když je tu tak krásně.

Nicméně je třeba se pomalu rozloučit, čeká nás další vinařství hodinu cesty odtud.

Z Quinta de Nápoles si kromě dvou darovaných triček a super parádní vývrtky na víno, na niž mi šikovní pánové vygravírovali adresu prvního a tím pádem nejlepšího českého blogu o portském víně, odvážím v srdci pocity sounáležitosti, vřelého přijetí a možnosti znovu sem přijet.

Obrigado e até à próxima, Beatriz!

Plán je plán a musí se dodržet. Teda měl by. Párty na Quinta de Nápoles pokračovala do páté odpolední, naše další zastávka však začínala ve čtyři.

A nebylo by rozhodně slušné se zpozdit.

Na Quinta do Covento nás již čekala hlavní manažerka Kranemann Wine Estates pro cestovní ruch, Alessandra Azevedo Marc, laskavá to mladá dáma, která nám věnovala svůj čas, znalosti a kus zdraví, neboť nachlazení není žádný med, my muži o rýmečce víme své.

Její ochota s námi sdílet příběh a fakta o bývalém cisterciáckém klášteře z 12. století, v němž Quinta do Convento de São Pedro das Águias má své zázemí, byla i přes tento dočasný hendikep příkladná a obdivuhodná.

Mniši už zde dávno nepůsobí, ale kamenné zdi jakoby chtěly vyprávět o jejich životě.

Slunce pomalu zapadá za kopec, stíny se prodlužují.

Nezbývá, než ze srdce poděkovat Alessandře za její čas a energii nám věnovanou.

Vážím si její laskavosti a věřím, že se nevidíme naposledy.

Ještě na skok na Quinta de São Luiz, ten výhled odtud na řeku je totiž úchvatný.

V Pinhão to samé, rychle k vodě a už šup šup do auta a stihnout vidět západ slunce na jedné z nejúžasnějších vyhlídek v údolí Douro.

Koukat na řeku a Pinhão dole se jezdí na vyhlídku Casal de Loivos.

Ve výšce 475 metrů nad mořem objevíš na kraji této malé vesnice s dvoustovkou obyvatel terasu, ze které si můžeš krk ukroutit, než odtud přehlédneš celé panorama Doura z jednoho konce na druhý.

Neděle 29. září

Je tu neděle a v neděli se nedělá, v neděli se jede zpátky do Porta.

Sofie mě dopravila do Régui na vlak, přičemž před tím nešla vynechat procházka po starém mostu a samozřejmě oběd, za který zaplatilo mléčné selátko svým životem.

Farní kostel Svatého Antónia z Ribadouro i se hřbitovem stojí na výběžku těsně u řeky a nedovolí mi si jej při každé mé cestě vlakem nepohlídat a nevyfotit.

Dorazil jsem kolem šesté odpolední do Porta, zajel nahoru do Gaie do bytu, hodil batoh do kouta a zamířil o pár zastávek metra níž na Jardim do Morró.

Tohle místo se stalo turisty velmi oblíbeným pro sledování západu slunce a nejinak tomu bylo i dnes.

Vlahý večer umožňoval toulání se městem, přestože je neděle, lidí bylo venku docela dost. Kolem půlnoci však usuzuji, že zítra je taky den a jede se na kutě.

Pondělí 30. září

Probouzím se opět do slunečného dne. Dnes se chystám zajet znovu do IVDP osobně zkontaktovat paní Marii a také přijeli moji dva přátelé, Jirka s Danou.

Jsou autem na cestě po Evropě a Porto vyšlo zrovna, když tu jsem také. S Jurou už jsme zde byli poprvé v roce 2015 a pak ještě jednou, tudíž bude na co vzpomínat.

Nejdřív však (trochu) práce, pak až zábava.

Mám štěstí, v Institutu se mi podařilo paní Marii odchytnout, moc fajn dáma, domluvili jsme se, že zůstaneme ve spojení a prohlídku učiníme při mé další návštěvě. Super.

Z mostu skáčou mladí chlapci do Doura co jej na konci 19. století postavili. Mají odvahu a můj respekt.

S oběma přáteli jsem se potkal v Gaie na nábřeží a na můj popud vyrážíme dozadu do Caves Messias. Což se nakonec ukázalo jako jediné hluché místo dne.

Naše pouť v Gaie propojovala staré i mladé pohledy na vinařské umění.

Na Rua de Serpa Pinto míjíš jak kamenné domy postavené před několika stoletím, tak velké provozy ze současnosti. Všude byl čilý ruch, až na náš cíl, Caves Messias.

Nevím, kde jsem to vzal, ale můj dojem byl, že se může dovnitř a tam se dozvíme spoustu nových informací o této značce. Nicméně v domě sídlí pouze vedení, tedy přesněji řečeno – bylo zamčeno a nevypadalo to, že by nás tu někdo vítal s otevřenou náručí.

Takže z návštěvy u Messiášů nebylo nic, do příště je musím lépe nastudovat.

Ovšem stejně nám osud přihrál jeden šťastný zážitek.

Rozhodli jsme se spláchnout prach z rekonstuované ulice a zašli dole na ulici do pekárny aka kavárny na jedno až dvě rezaté a kávu.

Pan vedoucí se však ukázal jako hrdý srdcař svého řemesla. Zrovna v dnešních dnech slaví jeho podnik 90 let, což potvrdil listinnou licencí, jež nám vehementně ukazoval.

Dočkal se od nás upřímné gratulace, zvýšené konzumace a následně spropitného. Fakt to byl borec, zajdi si do Pão Quente Frescas Paisagens a něco si u něj dej.

U Taylor’s bylo rušno, naposledy jsem tu byl právě s Jurou v roce 2016. Interiér lehce pozměněn, přibylo míst k sezení, poněvadž přibylo turistů. Asi jako všude.

Bohužel ubylo shovívavosti, paní na recepci mi téměř ihned zakázala fotit (jaký to kontrast s laskavostí Beatriz z Quinta de Nápoles). Obrázky mám tedy jen ze zahrady a tasting roomu, zbytek ať si nechají.

No, třeba někdy v budoucnu vyměknu a vrátím se sem, Taylor’s byla vždy má oblíbená značka.

Ve Vila Nova de Gaia se pořád něco děje

Focení Porta a Gaie z horního patra mostu Ludvíka I. snad nikdy neomrzí

Dnešní večer strávíme s mými přáteli v Matosinhos, hurá na autobus číslo 500 a trefit nejlépe patrový. Jede kolem řeky a na konečnou stojí 2,5 EURa.

Pro suchozemce mého formátu je jakékoliv šplouchání moře hudebním zážitkem.

Nejinak tomu bylo i tentokrát, navíc od oceánu se pokoutně nasouvala na břeh mlha, proto bylo o tajemno postaráno.

Zamilované hrdličky Juru a Danu jsem poslal spát, mně zbyla společnost pouze téhle krasavice.

Aspoň mi dovoluje rozjímat nad uplynulým dnem.

Úterý 1. října

Z té včerejší mlhy bylo nad slunce jasné, co dnes nastane za počasí. Prší od rána, můj poslední den bude s deštníkem v ruce, nakonec ne stále.

I tak jsem se vydal zkoumat nepoznané.

Dům Quinta da Boeira stojí daleko od všech turistických tras ve Vila Nova de Gaia, jistý zájem o prohlídku tu však vidět byl.

Místo to není nijak zvlášť rozlehlé, v podstatě 3 velké místnosti, kam se dostaneš.

Zajdi si určitě až dozadu, kde je expozice modelů historických námořních lodí. Pěkné, chtělo to jistě hodně trpělivosti.

Uprostřed je hala se sudy, pánové bednáři je zrovna chystali, poklona, jak jim šla práce od ruky.

No a hned za vchodovými dveřmi je recepce s tasting roomem, tam bylo samozřejmě moje místo, dva vzorečky odškrtnuty.

Ovšem jelikož mi začalo kručet v břiše, pokračuji do míst, kde se vše vyřeší.

Původně byla mým cílem Taberna São Pedro, kde někdy na jaře natáčel světoznámý kuchař Jamie Oliver.

Tak možná proto zde dostat místo u stolu na oběd bylo bez šance. Na pořadník mne ani nezapisujte, vydám se raději dál.

Co nejrychleji, neboť z padající mlhy se stává regulérní déšť. Nakonec kotvím v přístavu zvaném O Forninho Da Afurada. Koukej na ten chobotničkový salátek, fantazie, snad lepší než ty sardinky níže.

Zevrubně prohlédnout, získat důvěru a pak s radostí sníst.

Vládci přístavu o sobě dávali vědět výrazným křikem.

Vidíš, tak bylo odpoledne venku. Přiznávám, že mne hřál pocit, že už zítra letím domů.

Dostat se suchou nohou a oblečením na byt byl můj cíl, nicméně žádný autobus, jak na potvoru, nejel.

Naštěstí dveře do Real Companhia Velha – Museu da 1ª Demarcação byly otevřené a dalo se tam schovat.

Mají to tu pěkné, jsou na mne milí, přesto nezvrátili moje rozhodnutí – jedu do bytu, trošku uschnu, odpočinu a nachystám se na večerní setkání s mými českými přáteli, kteří v devět přistanou na letišti.

A nejsou to jen ledajací známí …

Páju a Ondru mám hluboko v srdci a to téměř přesně 10 let.

Věříš, že oni byli prvními lidmi v Portu, se kterými jsem se potkal při mém vůbec prvním výletu za portským v roce 2014? Jako začátečníkovi mi tehdy poradili u automatu na lístky do metra – najednou jsem za sebou ve frontě uslyšel češtinu a byl zachráněn.

Od té doby jsme se viděli jen jednou.

A náhoda tomu chtěla, že přiletěli zrovna ten poslední večer, co já jsem tady.

Štěstí, co?

Naše desetileté přátelství jsme střídmě oslavili zastávkou v Aduele (soukromě ji nazývám “Na Špici”), ostatně jako mnoho dalších návštěvníků ji vnímá jako noční magnet, poněvadž další podniky v okolí jsou již v pozdní hodině zavřené.

Tímto vřele děkuji Páji a Ondrovi za setkání a pivo a věřím, že se opět uvidíme dřív než za dalších deset let.

Půl sedmé ráno, po krátkém spánku nechávám byteček jako ze škatulky a odcházím na metro.

Počasí, že bys psa nevyhnal.

Při pohledu na ranní mlhu jsem zádrhel trošku tušil, a ten přišel od Ryanů do jejich appky záhy – je mlha a letadlo možná nepoletí nebo ne rozhodně včas.

Usmívám se v letištní hale, usmívám se při nástupu do letadla. Nevědíc, že další hodinu strávíme čekáním na stojánce.

Operativně měním jízdenku na autobus z Vídně do Brna.

Máme štěstí, letadlo se právě odlepilo od portugalské půdy a konečně frčíme do Vídně.

Nad Vídní vládla poměrně totožná povětrnostní situace jako v Portu, ale to už je mně jedno.

Tenhle výlet stálo štěstí při mně a já moc děkuji vesmíru, že tomu tak bylo až do jeho konce.

No nic, jdu rychle plánovat cestu příští, vždyť v portském je stále co poznávat nového!

Líbily se Ti obrázky a můj článek? Dej mi vědět do komentářů, klidně se poděl o své zážitky z cestováním do Porta.