Ráno nás sluníčko vytáhlo z postelí, je pondělí, osmadvacátého září, velký český den. My máme dnes v plánu navštívit Quinta de Vargellas, jednu z vůbec nejstarších vinic v údolí Douro. Tato quinta patří Taylorům a poskytuje ty nejkvalitnější hrozny vhodné k výrobě vintage vín. Z Provesende je to sem téměř 50 kilometrů po klikatých cestách, vedoucích krásnou přírodou s úchvatnými výhledy na kopce s vinicemi a klidnou řeku.
Quinta de Vargellas
Kolem dvanácté hodiny jsme byli na místě. Zaparkujeme náš vůz a vyrážíme na výzvědy. Kamenité cesty vedou k jednotlivým budovám, dali jsme se jednou z nich, která nás dovedla až ke stavení, ze kterého právě vycházeli rogas, směřujíc k obědu. A tady nastal okamžik, kterému se říká “být ve správný čas na správném místě”. Přijít totiž o minutu později, minuli bychom se s vedoucím celé quinty Fernandem, jež způsobil, že jsme odtud odjížděli až kolem 16. hodiny, plní těch nejpřesnějších informací z první ruky. Fernando je profesionální enolog a klíčovou osobou ve vinařství Taylor’s. Ukázal nám nejen výrobu, ale seznámil nás i s postupem fortifikace, kdy pomocí své metody dokáže zcela přesně určit dobu, kdy je nutné rmut dostat ven z lagare a zahájit dolihování. Cenil si i svých podřízených, nikdy nezapomněl zmínit “my team”.
Byla to ta nejlepší náhoda, která nás mohla potkat. Zodpověděl všechny naše dotazy a dovolil nám se pohybovat po výrobě, jako bychom tam patřili. Při odchodu ještě napsal na kus papíru svůj e-mail, máme se prý ozvat, když zase pojedeme okolo. Já vím, že tady kolem toho až moc básním, ale pro milovníka portského znamená vidět Vargellas něco jako pro křesťana navštívit Vatikán nebo pro kulturistu zajít na Venice Beach, zvlášť, když tam potká napumpovaného Arnolda S.
Po roce v Quinta do Seixo
Cesta nás vedla zpět k Pinhau a jelikož v Quinta do Seixo zavírají až v šest, navrhl jsem, abychom se zastavili ještě tam. Mám na ni pěkné vzpomínky z loňska, píšu o ní v tomto článku. Dnes je ovšem počasí o mnoho příznivější, je vlahý večer a za dvacet minut začíná anglická prohlídka. Já už ji znám, ale pro kluky to bude zase nová věc. Značka Sandeman, jíž tato vinice patří, cílí spíše na mladší zákazníky, proto jejich tour není ani tak o historii, ale spíše o současnosti. V tom se liší od dalších výrobců. Prošli jsme si celou trasu a na závěr zasedli v show roomu ke svým vzorkům. Chudák Jirka – řidič, musel na nás jen koukat a své vzorečky nám nedobrovolně odevzdat.
Den jsme završili v Provesende šlapáním hroznů v lagare, teď již byla hmota rmutu řidší a počet pracantů také. Stařeček nás zase chválil a děkoval, navíc jsem si u chlapů šplhnul s tou Benfikou, takže dnešek musím označit za sice náročný, nicméně obzvláště povedený.
Zpátky do Porta
Co jsme nestihli vidět v Douru do včerejška, letos už neuvidíme. Míříme zpět do Porta, 13. hodina je termín pro vrácení auta v půjčovně na letišti. Ráno se loučíme se stařečkem, nikdo jiný od Gasparů doma nebyl. I tak to bylo emotivní. Vyprovázel nás a my mu nerozuměli, určitě nám ale přál šťastnou cestu.
Z Pinhaa to máme do Porta zhruba 130 kilometrů. Do Peso da Régua jedeme kolem řeky, dál to chceme vzít po okreskách, ať něco vidíme. V Amarante ovšem dáváme přednost nájezdu na dálnici, neboť do té doby byl výhled tak akorát na korbu náklaďáku funícího před námi, který nešlo na úzké silnici s tím naším lenochem předjet.
Do půjčovny jsme dorazili před půl jednou, mí kamarádi jsou poctivci, takže mě přehlasovali a naše auto nechali před odevzdáním projet myčkou a odstranit z něj prach přivezený z Doura. Což zrychlilo předávací proceduru na 10 minut. Paráda.
Z letiště jedeme na nádraží Sao Bento. Znáte tuto překrásnou budovu? Je vyzdobená výjevy z portugalské historie a patří mezi turistické magnety v Portu. Dělám pár fotek a jdeme se ubytovat. Tentokrát budeme 2 noci spát v hostelu na Rua de Santo Ildefonso, což je odtud nedaleko.
Máme tu v Portu ještě dost úkolů. Doma vznikl plán, co musíme všechno vidět a teď je potřeba se do něj pustit a splnit. Takže jdeme postupně do Café Majestic, na tradiční trh Mercado do Bolhão, povečeřet sardinky a sednout na autobus z Aliados a frčet do Matosinhos na pobřeží Atlantiku.
Na pláži
Matosinhos – tohle místo mám rád. Loni jsem tu byl už za tmy, jen na skok, letos máme daleko více času. Navíc se sluníčkem, teplíčkem, kafíčkem a jednou francensinhou v bistru. A kdybych uměl surfovat, snad bych si i to prkno půjčil a vlezl do vody. V jednom místě hráli borci volejbal, dále zase fotili katalog svatebních šatů. Divný bylo, že ženich s nevěstou se postupně přesunuli až do vod oceánu, čím značně utrpěla jejich fazóna. Ale zkrátka tu byl krásný večer a my se vraceli podél břehu mezi trénujícími běžci po promenádě zpátky do Porta.
Zde stíháme zajít do podniku jménem Vinologia, jež je až po strop plný portských vín malých a středních vinařství, ať jsem koukal sebevíc, nikoho z velkých port wine hráčů jsem tu neviděl. A zase se tu o nás perfektně starali, návštěvu tady mohu jen doporučit.
Den poslední
Dnes od rána řešíme ten balík. Najít službu, kterou jej poslat, zajistit krabici a pásku, vše do ní dát tak, aby obsah přišel domů vcelku. Takže popořadě:
- za poslání poštou correios chtěla paní 17 EUR za jednu láhev plus speciální polysterenový obal za 3 EUR – zamítnuto, ta dobrá žena se patrně zbláznila
- prodala nám ale alespoň kartónovou krabici, takže základ by byl
- našel jsem službu ecoparcel.eu, s níž balík pošleme do ČR za 22 EUR (až po odeslání objednávky si všímám, že se nesmí posílat láhve. No nic, teď už ji rušit nebudu, riskneme to)
- lepicí pásku měl nakonec borec dole v krámě se suvenýry. Patrně vytušil, že jsme v pasti, takže cena za ni byla 4 EUR. Bereme tento fakt víceméně sportovně.
- je potřeba vytisknout štítek na balík – daří se v internetové kavárně na Aliados, za 2 EUR, k tomu jedno malý pivo za 3 EUR
- kluci balili, prokládali tričky, pak znovu vybalovali a řešili skládačku tak, aby ta jedna proklatá láhev nezůstala vždy trčet venku. Nakonec se povedlo.
- na mně bylo přesvědčit majitelku hostelu, pětašedesátnici Marii, abychom mohli nechat balík na recepci, že se pro něj kurýr zítra staví a vyzvedne jej. Byla nedůvěřivá, bylo by jí to těžké vysvětlit česky, natož portugalsky, anglicky neuměla. Zkuste někdy v Google překladači na mobilu psát 2 odstavce textu. Nakonec ale vítězím a balík necháváme na gauči v recepci.
My míříme do Vila Nova de Gaia, chceme navštívit sídlo Pocas, od nichž bere firma, kde Tom pracuje, portská vína pro český trh. Jdeme pěšky přes horní patro mostu Ludvíka I., já fotím a celkově si užíváme opět pěkného dne. Bohužel toho posledního. Zítra ráno letíme domů.
Procházíme kolem Járdim do Morró stále nahoru do Gaie, pak doprava a jsme u Pocasů. Tady ale nikdo z hlavních lidí není, takže se dáváme zpět k řece. Nemůžeme minout vinařství Taylor’s, kde posedíme přes hodinu, také díky polským cestovatelům, se kterými se dáváme do řeči.
Sestupujeme uličkami dolů na nábřeží, míjíme sklepy Offley, kupujeme suvenýry a než se nadějeme, neodbytný naháněč nás přemluví a my se ocitáme na prohlídce vinařství Augusto’s. Nevím, tohle se mi moc nelíbí, je vidět, jak jim jde spíš o naše eura než zážitek z portského. Nicméně vzorky ochutnáváme, ovšem je už stejně pozdě, takže se vracíme do Porta bydlet. Ráno vstáváme v půl šesté na první metro na letiště, je lepší jít spát dřív.
A stručný závěr?
Zpáteční cesta téměř bez komplikací, kromě zpoždění při odletu z Bruselu, následný bratislavský běh na autobus, příjezd do Brna no a jsme doma! V dalších dnech se probírám fotkami, udělám si jich několik velkých na á čtyřku na fotopapíře.
Balík přišel asi za týden. Fakt se v něm neměly posílat ty láhve. Přišel zabalený v jiné krabici a už na první pohled bylo jasné, že nějaké víno přišlo k úrazu. Naštěstí jen to stolní. Ovšem všechny brožury a papírové věci už v něm nebyly, po cestě se rozmočily a kurýři je asi vyhodili. Takže tohle musím napříště víc vychytat.
Každopádně celý výlet se nám povedl a těch devět dní stálo za to. Potvrdilo se, že to co doma nenaplánuješ tam stejně zažiješ. Proto už se těším na další ročník!
