Výlet za portským 2015 – Peso da Régua, Poiares

Milí přátelé, když jsem v říjnu publikoval první článek o našem výletu za portským, tajně jsem doufal, že jeho pokračování zde bude mnohem dřív. Realita je však krutá, teď před koncem roku je v naší reklamní agentuře velmi mnoho práce a hlavně se vše musí stihnout udělat do Vánoc. Proto moje krásné hobby ustoupilo na dva měsíce do pozadí, nicméně dnes večer jsem se hecnul a sepsal druhé pokračování reportu z našeho dezertního výletu. Tedy čtěte dále.

Auto

Druhý den ráno jsme se rozloučili se Sofií 1 a vydali se na pouť do údolí Doura. Už doma jsme se rozhodli pro zapůjčení auta, pro svobodné přesuny přes tamní vzdálenosti a hory nutnou pomůcku. Náš miláček byl k vyzvednutí v Europcaru u letiště, vyřídit formality a mohli jsme jet. Vyfasovali jsme novou Corsu s naprosto lenivým motorem, ovšem za ty peníze nemohlo být námitek. Po dálnici a okreskách jela fajnově, v kopci se budeme modlit a když to nepomůže, vyskočíme tlačit.

Peso da Régua

Jirka za volantem mířil po dálnici na východ, spát jsme měli ve vesnici Poiares, 7 km od Peso da Régua, sedmnáctitisícového města, jež se od šedesátých let minulého století postupně vylidňuje, mladí lidé míří většinou do Lisabonu nebo Porta, kde mají více příležitostí k pracovnímu uplatnění. Přes krátkou procházku ve Vila Real jsme tak pozdě odpoledne dorazili do tohoto záchytného bodu. Navrhl jsem exkurzi do Museo do Douro, já tam byl loni, ale opakování matka moudrosti a pro kluky to bude hodně poučné. Návštěvník tam najde vše z historie této oblasti, pozná místní kulturu ve spojení s výrobou portského vína. Dokonce si může z karaf přičichnout k vůním, které bývají v portském obsaženy. “Pokud jste všechno viděli, běžte na terasu a dostanete ke vstupence vzoreček”, řekla nám slečna v pokladně. S radostí jsme jí vyhověli. Navíc nás přepadl hlad, aperitiv bychom měli za sebou a já už se viděl v restauraci za stolem s treskou na talíři. Zasedli jsme na můj povel do jednoho lokálu a dali si večeři. Jirka měl ten den narozeniny, zasloužil si jako překvapení dárek – 20leté portské Reccua, které jsem skočil v průběhu večera rychle pořídit naproti do krámku, předstírajíc, že jdu jen před jídlem na toaletu.

Poiares

Po jídle vyrážíme do Poiares, počkat na naši hostitelku Sofii 2, měla nás tam vyzvednout v deset večer. K této vsi mám od začátku přirozenou úctu. Nebýt našeho auta a elektrických lamp, řekl bych při pohledu do noční ulice, že jsem o několik století zpátky. Krásné kamenné domy a spoře osvětlená dlažba dává tušit, že tudy šly dějiny. Místní Café Convivio byl ideální meet point, po čtvrtém minipivu také zesílilo přátelství mezi námi a kavárníkem Jorgem, který volal Sofii, ať pohne kostrou nebo jej tam ti blázni vypijí. Když už to reálně hrozilo, objevila se konečně Sofie, dala s námi ještě jeden kus a odebrali jsme se do její Casa da Vinha Grande Al. Rychlá sprcha a jde se spát. A před usnutím si musím ještě uvědomit, že to, co spí vedle mne na manželské posteli, je kluk (to už se mi dlouho nestalo) a mít sladké sny.

Ráno po probuzení v sedm hodin mne sluníčko vytáhlo ven udělat pár fotek. Vypadalo to na krásný den, což jak se později ukázalo, nebyla výjimka a nádherné počasí vydrželo po celý náš portugalský pobyt. Takže jsem vlezl do vinohradu, fotil řady vinné révy s odlesky paprsků (zde neuveřejňuji, neboť lepší foťák ještě nedělá dobrého fotografa – nechce si mě vzít nějaký odborník-odbornice do parády?), starou branku, kamennou zídku, z ní celou ves Poiares i s kopci naproti, načež mne odtud měl zájem vyhnat nějaký místní pes hlídací. Evidentně to mezi námi na přátelský vztah nevypadalo, proto jsem šel raději zpátky na ubikaci, kde už se ostatní chystali vyrazit na ranní kávu a něco k snědku. Tento postup mě utvrdil v mém poznání, že zde lidé ani trochu nespěchají, prosedět čas mezi osmou a desátou v kavárně není nic neobvyklého. A nejhorší co se může přihodit je, když zaspí pekař, protože pak není nic ke kafi. Nebylo pro nás lehké se tomuto tempu přizpůsobit, ale za dva dny už z nás byli praví místní hombres.

Jsme v dobrých rukou

Sofie se ukázala jako skvělá průvodkyně. Byť pracovala v Portu, vzala si na ty dva dny dovolenou a evidentně nám chtěla ukázat všechno hezké ve zdejším kraji. Bez její přítomnosti bychom určitě neviděli vyhlídku na Sao Leonardo de Galafura včetně chutného oběda v nedaleké restauraci nebo nenavštívili vinařství Calheiros Cruz. Měla v okolí dost kontaktů, a tak jsme se odpoledne zavítali také do vinařství Porto Réccua Vinhos v Peso da Régua. Dokonce nám bylo na cestu věnováno několik sedmiček vína a v té chvíli se rozhodlo, že mimo nás poputuje domů i balík se vzorky. Že jsme v té chvíli netušili jak a za kolik nás v té euforii ani netrápilo. Tohle poznávání tajů portského a zdejšího života, který je leckdy těžký, nešlo naplánovat z domu od počítače. Usínám však velmi polichocen – nejsme tu už bráni jako turisté, ale jako kamarádi, kterým je možné důvěřovat.

Na druhý den dopoledne bylo dohodnuto zastaveníčko v malé vinici její tety a strýce, kde jsme pro změnu vyfasovali na cestu do Pinhaa plnou bedýnku hroznů. Vrzli jsme ji do kufru našeho nového auta (v půjčovně by z nás asi neměli radost), sníst tohle všechno nešlo, ale odmítnout jsme nemohli. Nicméně náš pobyt v Poiares byl u konce. Následoval jen společný výlet do Vale de Mendiz, kde se nachází Wine and Soul, moderní vinařství s nedlouhou tradicí, ovšem s moc dobrými víny. Tam jsme se s naší průvodkyní, tetičkou a strýcem rozloučili a slíbili si, že i nadále zůstaneme ve spojení. Milerádi!

V posledním předposledním díle zprávy z našeho letošního výletu za portským se podíváme ještě dále proti proudu řeky Douro, navštívíme přepadovkou jednu z nejstarších vinic, zúčastníme se šlapání vína v lagare a odletíme z Porta domů vrátíme se na noc, den a noc do Porta. Sledujte i facebookovou stránku, bude tam annonce, až článek vyjde.