V závěru minulého článku jsem předpokládal, že vznikne už jen jeden díl, ovšem zážitků bylo nakonec tak moc, takže tenhle report se zdá být tím předposledním.
Dnes nahoře zatopili, je kolem 34 stupňů, ne zcela nepříjemných, je to vlastně fajn se na konci září takhle ohřát. Co bych za to loni dal. Z Vale de Mendiz se vracíme zpět do Pinhaa, máme to kolem sedmi kilometrů. V Pinhau je krásné nádraží, na stěnách má krásně malované kachlíčky azulejos, což je typická portugalská umělecká disciplína. Po obědě nás nohy zavedly do Quinta do Bomfim, jež patří do impéria Symington Family. Vinařství se rozkládá na konci městečka, není nutný žádný přesun autem.
Prohlídka v angličtině zrovna začíná, a tak nemusíme čekat. Výklad rychle odsýpá, průvodce je mladík kolem pětadvaceti let, vládne precizní angličtinou a i přes vysoké tempo své přednášky dokáže v klidu odpovídat na dotazy návštěvníků. Zkrátka profesionalita tu je cítit všude, krásné interiéry, muzeum s fotkami, i ty toalety jsou vypulírované, jako byste byli na návštěvě u nejpečlivější hospodyňky ve městě. Za osm EUR vstupného na závěr obdržíte 3 vzorky portského, pokud vás zaujme, lze na baru dokoupit další. A jelikož bylo dohodnuto, že balík domů poputuje, vtrhl jsem do shopu a nakoupil něco na horší časy.
Nastal večer a my vyrazili do cíle dnešní etapy – městečka Provesende, což znamená se dát na sever z Pinhaa a ujet vzdálenost kolem deseti kilometrů. Od řeky cesta vede nahoru do hor, po klikaté silnici střídá jedna zatáčka druhou. A já trpím tou japonskou nemocí – chtěl bych všechno vyfotit. Protější kopce s vinicemi, pohled na Pinhao, nás s autem a podobně. Ještěže Tomáš nechtěl pořád zastavovat.
Každopádně do Provesende jsme nakonec dorazili, teď ještě zjistit, kde se nachází Quinta de Gaspar, kde byl dohodnutý nocleh přes AirBnB na dvě noci. Nezbývalo, než se optat na konci ulice čtveřice dam v letech. Tady došlo na nožněruční domlouvání, my uměli anglicky, ony zase portugalsky. Ale stejně jsme se nakonec dohodli, že ten hledaný dům je ten u těch třech křížků – três cruzes [trés krůzís], to je snad jasný hned, ne? Mám z nás radost.
Quinta de Gaspar byla usedlost na rohu v kamenné ulici, naproti byla vinice a vedle v uličce se nacházela vrata od hospodářského stavení, v němž se zrovna odehrávalo vinobraní. Po přivítání od Diany a Manuela nám ukázali vinici, jež se rozprostírala nad jejich domem. My měli spát v jejich dalším velkém domě přes zahradu. Provázel nás i, já mu říkám stařeček, zkrátka otec Manuela, starý, šedivý pán, na němž bylo vidět, jak má ten svůj kraj rád a jak moc se v něm za celý život nadřel.
Byl neuvěřitelně přátelský, mluvil samozřejmě jen portugalsky, takže jsme se usmívali, kývali hlavami a pronášeli stále jen to naše naučené “obrigado”. Úkolem na příští rok je tedy naučit se alespoň základy portugalštiny, neboť byla velká škoda, že jsme si moc nepokecali. Naštěstí ten večer alespoň překládala dcera našich hostitelů Benedikta, jež uměla na její raný věk anglicky dostatečně dobře.
Gasparovi nám hned nabídli, že se po osmé hodině máme stavit do stodoly a zkusit si šlapat víno v lagare. S radostí jsme účast přislíbili, ovšem byl čas večeře, proto jdeme zpátky do městečka zjistit, co se kde dobrého podává. Bohužel nikde nic, v místním lokále nám dali alespoň pivo. Hmm, jak se krásně pilo, sedíte venku na židličce uprostřed starobylého náměstí, všude klid, teplo a dobří lidé vedle vás. Nádhera. Ale konec rozjímání a hupky dupky do lagare, kamenné vany plné vinné révy a několika místních ogarů, kteří nás hned zvali dál.
“Nezapomeň si po dlouhém dni umýt nohy, než tam vlezeš”, škádlím Jiřího, ale to již stojí ve vaničce a stařeček mu umývá nohy proudem vody z hadice. Já jdu jako poslední a ten pocit přátelé se těžko popisuje. Měl jsem dojem, že chodím v řídkém těstě nebo kaši, která voní čerstvým vinným moštem a když mi ujedou nohy, už mě v ní nikdo nenajde. Po pár minutách v tomto cenném materiálu však dostanete jistotu do kroku, navíc Pedro si mě vzal do parády a učí mne, jak mít rytmus a jak vysoko zvedat kolena nad hladinu. Lepšího učitele jsem si nemohl přát.
Škoda, že borci anglicky neuměli ani slovo, zase jen portugalsky. Šlapání vína se mělo konat i další večer a já chtěl alespoň trochu zabodovat, nenapadlo mne teda nic lepšího, než všem těm mužům říct, že FC Porto je The Best. Tos podělal, Vašku. Všichni do jednoho byli totiž fanoušci Benfiky Lisabon a proti klubu z Porta měli značnou averzi. Nevadí, do zítřejšího šlapání se nazpaměť naučím 5 chlapů ze základní sestavy Benfiky a mám je zase zpátky na své straně.
Další články z výletu za portským 2015 jsou tu:
Díl 2.: Peso da Régua, Poiares
