Až do poměrně nedávné doby byl obchod s vínem závislý na řece Douro. Veškeré sudy byly dopravovány na lodích zvaných “barcos rabelos” do Vila Nova de Gaia. Tyto musely překonávat vzdálenosti až 80 kilometrů z oblasti Horní Douro. Nebezpečí pro přepravce představovala především soutěska Cachao da Valeira se silnými proudy a kamenitým dnem. Na konci 18. století bylo toto úzké místo rozšířeno a prohloubeno.
Ve 20. století byla vystavěna soustava přehrad a řeka Douro se tak stala snadněji splavná.
Pro lepší manévrovatelnost měly barcos rabelos ploché dno a dlouhé kormidelní veslo, ovládané z vyvýšené plošiny, které umožnilo posádce řídit plavidlo velmi přesnými manévry nutnými k překonání peřejí. Tyto lodě byly také vybaveny širokou plachtou, která vypomáhala při cestách zpět proti proudu. Posádky byly velmi zkušené a odvážné a tvořili dohromady úzce spjaté komunity s vlastními charakteristickými tradicemi a zvyky.
Počet plavidel, pohybujících se po řece v historii kolísal. V roce 1751 jich bylo v provozu údajně 50, ale později se toto číslo vyšplhalo na několik set kusů. Během druhé poloviny 18. století, v reakci na nárůst poptávky po portském víně, byly postaveny lodě pro převážení 70 – 100 sudů. Tyto však byly méně obratné a docházelo u nich k častým haváriím, tudíž byl v roce 1779 ustaven limit na 70 sudů.
Dokončení železnice podél řeky Douro v roce 1887 znamenalo, že rabelos už nebyly jediným dopravním prostředkem na řece a postupně se jejich využívání omezovalo. V roce 1930 zde bylo hlášeno ještě 300 registrovaných plavidel, v roce 1961 už bylo v provozu pouze 6 rabelos. Dopravu začala také přebírat silniční doprava. Poslední obchodní cesta rabela se tak konala v roce 1964.
Čtěte dále: Vznik vintage portského