Na začátku osmdesátých let 19. století se region Douro pomalu vzpamatovává ze zkázy způsobené révokazem a kolem roku 1900 se již v Portu opět čile obchoduje.
Spotřeba portského nadále roste až do roku 1920 a následně i ve válečných letech. Vintage portské získalo mystiku toho nejlepšího vína a právě v tomto období vzniklo množství tradic a rituálů s ním spojených. Chuť portského vína se nadále šíří a Holandsko, Belgie, Dánsko a Norsko se staly významnými trhy. Úspěch v podnikání přinesl kapitál pro vinařské domy obchodníků a ti tak mohli vylepšovat styl a kvalitu svých vín, jakožto i zázemí pro obchod.
Velká hospodářská krize v roce 1930 měla vliv na prodeje portského, ale ve druhé polovině desetiletí došlo opět k jeho oživení. Mladší vína se ve Francii stala populární jako aperitiv.
Do Francie bylo v roce 1930 exportováno třikrát více portského než v předchozím desetiletí. Stala se tak nejdůležitějším trhem co se týče objemu vývozu. V Británii se naopak zvedla vlna zájmu o kvalitní vintage portská vína.
První polovina 20. století umožnila vytvořit sérii vynikajících ročníků a ta pak pomohla upevnit pověst předním vinařským domům jako je Taylor, Fonseca či Croft a rozšířit tak povědomí o těchto historických značkách.
Třicátá léta byla svědkem vyprodukování prvního bílého portského – Taylor’s Chip Dry, v roce 1934.
Mezitím v roce 1933 portugalská vláda zřídila nové organizace jako Instituto do Vinho do Porto (IVDP), které měly za úkol dohlížet a regulovat obchod s portským vínem, jak tomu bylo již o 177 let dříve za markýze Pombalu. Bylo vymezeno jediné místo pro obchodníky, kde mohlo být portské prodáváno – Entreposto ve Vila Nova de Gaia. Zde byla vína prověřována a také o nich vedena evidence, která odsud šla na vývoz nebo prodej v Portugalsku.
Čtěte dále: Éra inovací