Kolem roku 1850 začali evropští botanikové a vinaři dovážet do Evropy odnože vinné révy se Severní Ameriky. Nebyli si však vědomi toho, že tyto odnože jsou mnohdy napadeny malými žlutými roztoči – révokazi, hmyzem z čeledi Phylloxeridae, který se živí sáním mízy z kořenů této vinné révy. Americká réva byla proti těmto roztočům odolná, avšak evropské odnože nikoliv. Roztoči způsobovali hlíznaté otoky na kořenech révy a jakmile byl kořen natolik deformovaný, že již nemohl přijímat vodu a živiny z půdy, réva uschla.
První vážná epidemie udeřila v oblasti jižní Róny v roce 1862 a škůdce se pak rychle šířil do dalších částí Francie, kde způsobil rozsáhlou devastaci vinic. Do údolí řeky Douro tato pohroma dorazila v roce 1868. Jako první zničil révokaz východní oblast Doura, jež byla zdrojem toho nejlepšího portského a do roku 1872 dostal mnoho zdejších slavných vinic doslova na kolena. Výnosy výrazně klesly, což způsobilo nedostatek vína a zvýšení cen.
Jedním z nejvytrvalejších bojovníků proti révokazu byl John Fladgate. Odcestoval do Francie, aby zjistil, jaké prostředky tamější vinaři proti škůdci používají. V roce 1872 publikoval své poznatky v otevřeném dopise pro vinaře z Doura a za jeho práci mu byl později udělen titul barona z Roêda.
Řešením bylo roubování evropské vinné révy na americké podnože, jež byly vůči tomuto škůdci rezistentní. Nicméně révokaz do té doby způsobil natolik vážné škody, že po něm zůstalo mnoho zničených vinic a jejich majitelé nebyli schopni obnovit své zpustlé statky. I dnes je možné při cestách Dourem vidět opuštěné ruiny starých teras, které jsou mementem této epidemie.
Čtěte dál: 20. století